Dnes jsem dostal svolení od autora Martina Lejsala ke zveřejnění jeho bakalářské práce na univerzitě Karlově v Praze.

Autor studie dokládá věci nejen všeobecně známé od jiných autorů,kde srovnává výroky a učení s biblickým textem,ale i do své práce vnáší osobní pohled a zaměření na dopad knih autorky na učení a praktický život členů v církvi adventistů. Statě,které pro mne byly nové,nebo podnětné, jsem si dovolil zvýraznit.

Za 14 leté působení v církvi CASD, a z toho 9 let, jako duchovní ,věru opravdu ví čem píše.

Inu přesvědčte se a posuďte sami…….

Lejsal Martin-bakalářská práce

      Gn 19:23 – 26 ČSP

 Slunce právě vyšlo nad zemí, když Lot vešel do Soáru.

A Hospodin seslal na Sodomu a na Gomoru déšť síry a ohně. Bylo to od Hospodina z nebes. 

Tak vyvrátil tato města a celou tu rovinu, i všechny obyvatele těch měst, i vše, co rostlo na zemi. 

Lotova žena pohleděla zpět a stala se solným sloupem. 

  Jaká byla poslední slova Lota své manželce?

„Nestůj tady jako solnej sloup.“

 A jaké bylo životní krédo Lotovy ženy?

„Na nic se neohlížet.“   

Ale teď vážně. Pokud bychom k textu přistupovali stylem doslovného výkladu, vyvoláme dost prapodivných otázek, které autor textu neřešil a už vůbec nechtěl posluchačům podsouvat. Pouštíme se tak na tenkou vrstvu ledu, kde potřebujeme vpašovat do textu projekce vlastního náboženství a pojetí dogmatiky, místo abychom nechali text mluvit, kde mluví a mlčet o tom, o čem mlčí.

Jedna z velkých otázek doslovného výkladu je: To je opravdu Bůh tak krutý, že za pouhé ohlédnutí trestá takovýmto způsobem?

Možná pro ženy nepomůže ani tak „advokátní zdůvodňování“ (nevím, z čeho čerpá), že následek trestu byl způsoben tím, že:

“Kdyby byl býval Lot nezaváhal ……a uprchl do hor bez námitek a protestů, byla by i jeho žena uprchla s ním. Jeho příklad by ji ochránil před hříchem, který zpečetil její osud. Lotovo otálení a odklady způsobily, že upozornění Boží brala na lehkou váhu. Zatímco byla za městem, svým srdcem byla ještě v Sodomě a s ní i zahynula. Vzbouřila se proti Bohu, poněvadž soudem přišla o majetek a její děti zahynuly v troskách. Ačkoli se jí dostalo té přednosti, cítila, že je silně postižena….(E.G.White – Drama věků 1. str. 112)

Zajímalo mě, jaké pocity tento doslovný výklad (který je poměrně běžný pro církve s kořeny v Americe) vyvolává v ženách, které jsou stvořeny a „naprogramovány“ na mateřský cit a rodinné vazby?

Co je na tom špatného, že by se matka ohlédla po svých dětech?

A pokud by se neohlédla, co by to o ní jako o matce vypovídalo?

Žena je přece vždy přirozeně více svázaná s domovem.

Co tento výklad vypovídá o Bohu a jeho vážení si hodnoty lidského života?

Matky, vyměnily byste dnes „přednost vyvedení“ za životy svých dětí?

Kde sebrala autorka textu (a jí podobní) onu jistotu, že jí šlo o majetek?

A pokud ano, tak proč problém majetku nezmínil samotný Ježíš, když citoval příklad Lotovy ženy v NZ u Lukáše? (Luk 17,32)

Žalostné, ba co víc trapné, jsou pokusy důkazů, že onen solný sloup tam existuje dodnes (1.), že dodnes jsou na místě zbytky radiace a kuliček síry. Tyto konspirace (2.) mají zrovna tolik zastánců jako odpůrců, a naopak křesťanství a poselství o Bohu jenom ubližují.

Sdělené textu leží v úplně jiné rovině. Nejde o historické vyprávění, jak a kdo to byl (proto ani neznáme jméno pan Lotové) a pisatel by se asi divil, že místo poselství příběhu nás zajímá místo určení nějakého výbuchu, nebo majetkové poměry paní Lotové.

Možná, že i ateističtí psychologové pochopili více, než křesťanští fundamentalisté, když mluví o syndromu Lotovy ženy:

  Držet se minulosti je výhodné i z toho důvodu, že nemáme čas zabývat se přítomností. V té by se nám totiž mohlo stát, že náš směr by byl najednou o devadesát, nebo dokonce o sto osmdesát stupňů jiný, a navíc bychom třeba zjistili, že přítomnost není tak nešťastná, naopak: že je vlastně docela ne-nešťastná; nemluvě o novinkách, které nabízí – a to by mohlo pěkně otřást naším pesimismem. 

Příběh Lotovy ženy můžeme tedy číst jako pobídku neulpívat na minulosti a soustředit se na budoucnost. Další z možných výkladů poukazuje na to, že se Lotova žena ohlédla proto, že chtěla vidět, jaký trest stihl nehodné obyvatele Sodomy. Je tedy varováním, že kochat se cizím neštěstím, i když jde o Boží trest, lidem nepřísluší. Soudit může jenom Bůh, říká Bible tímto příběhem.

  V Lukášově evangeliu zazní ‚Pamatujte na Lotovu ženu‘, a to v souvislosti s líčením posledních dní. Jde o obraz posledního soudu. Zároveň nabízí jeden z možných výkladů příběhu o Lotově ženě: „Jde o to, nebýt vázaný tím starým, ale otevřít se tomu novému, co přichází“.

——————————————————————————————————————-

(1.) Mimo jiné v této oblasti vždy byla celá galerie solných sloupů.

(2.) např. Valter J.Veith a jeho konspirační teorie

   Gn11,1 Celá země byla jedné řeči a jedněch slov.
2. Jak táhli od východu, nalezli v šineárské zemi pláň a tam se usadili.
3.  Řekli jeden druhému: Nuže, udělejme cihly a důkladně je vypalme. A měli cihlu místo kamene a asfalt měli místo malty. 

4. A řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a uděláme si jméno, abychom se nerozptýlili po celém povrchu země.
   5. Hospodin sestoupil, aby viděl to město a věž, které lidští synové stavěli.
   6. Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč, a toto je začátek jejich činnosti. Tak pro ně nebude nemožné nic, co si usmyslí udělat.
5. Nuže, sestupme a zmaťme tam jejich řeč, takže jeden nebude rozumět řeči druhého.
6. Tak je odtamtud Hospodin rozptýlil po celém povrchu země, a přestali stavět to město.
   9. Proto nazvali jeho jméno Bábel, neboť tam Hospodin zmátl řeč celé země a odtamtud je Hospodin rozptýlil po celém povrchu země.

                               Gn 11:1 -9 Český studijní překlad

Popis vypravěče nás upozorňuje na zajímavá místa.

Verš 1. – Země byla jednotná v jiných překladech v řeči i činech nebo doslova jednoho rtu.  Asi bude smutné vykládat tyto verše stylem, jak čtu, tak plácám (common sense), že se dohodli na jednom jazyku. Zde milovníky např. angličtiny zklamu. Tam asi stěží poselství pisatele ohneme. On popisuje jednomyslnost.

  Hurá!!! Zvolají mnozí volající v dnešních dnech po jednotě. Hesla o seslání „deště v jednotě“ a agitační programové volání „100 dní modliteb“. Vždyť by to mohlo být pěkné ! Co je na tom špatného?

  Jenže ve verši 2. vypravěč popisuje pátrání po Edenu v mezopotamské oblasti. Lidé nejsou spokojeni s tím co mají-a pátrají a šátrají. Hledají dveře do ráje. Opět to zní svatě a hezky. Ale oni proto zvolili vlamování se do Božích aktivit a to právě tím, co je nebezpečné. Náboženské horlení s vrcholem v nebi. Tolik zaštítěný fundamentalismus, který se neptá-on ví, kde je vrchol, kde je cíl a jak se k němu dostat.

Verš 3. a slůvko „nuže“, které jiní překládá jí jako „ do toho“ zní a vyjadřuje onu horlivost pro dílo, zapálenost, optimismus pro toto velké dílo. Kdo by se v tom davu dovolil zastavit a říct: „Lidi není to trapný?“ Kdo by se pod tlakem svatých kyjů dovolil přece brzdit  Boží dílo?

 Nikdo se neozval…ale to asi už známe. Vždyť vše pragmaticky funguje. Cihla k cihle. Stavba roste, lid má chléb a hry. Cítí se být nábožensky kompenzován. Je    J E D N O T N Ý.

  Problém je v tom, že toto vše je jaksi mimo Boží zájem, Jeho záměr a už vůbec silně neprospěšné pro lidi samotné. Ona svornost v jednotě je pěkně popisována v jednom citátu:I ďáblové jsou spojeni svorností zatracenců. J. Milton

Text samotný prozrazuje ono falešné podhoubí špatného náboženství. Výraz cihla (hebr.lebéná) má stejné označení, jako název měsíčního božstva, k jehož ctitelům patřil i Abrahámův rod. Je tam jasná obliba biblických pisatelů psát v narážkách.

Verš 4. Ukazuje, že výrazy „být Bohu co nejblíže“ znamenají vlastně mít Boha po ruce pro své odůvodnění, pro své plány. Zaštítit se Jím bez Něho. Tam kde člen pod tlakem zákonictví není schopen vše dodržovat-tam nevěří nejen už sám sobě, ale i v konečném důsledku nevěří už ani Bohu, že je Bohem sestupujícím. Proto se k němu musí prostavět na falešném lešení náboženských motivačních programů.

   Verš 5. ukazuje na skrytý humor. Je to ironická polemika, které se často lidé sektářského uvažování bojí. I proto se často opakuje před členy, že “křesťan by neměl být ironický…“.

Hospodin sestoupil. Z vlastního rozhodnutí. Nepřivolalo Jej ani náboženské horlení, ani jednota, ani modlitební řetězce. Ani schémata časových přímek, kde se mu přikazuje, kdy a kam se má přesouvat. Sestoupil ve svém čase.

Verš 6. Nejde o to, že by si Hospodin dělal ochranu svých výsostních zájmů, ani o trest. Je to opatření k ochraně člověka,aby zůstal lidský. Toto by si svoji náboženskou horlivostí mohl přivodit. Tam kde si myslíme, že ať už jako církev, nebo jako jednotlivci, že si učiníme jméno, tam už v zárodku nastává rozklad,nedorozumění,zmatení a hlavně blábol. A věru, že těch blábolů je poslední dobou dost….

Rozhodl jsem se dnes kázat na téma přikrývání přestoupení.

• 2. Korintským  12:20     |  Obávám se totiž, abych vás při svém příchodu neshledal, jakými bych vás mít nechtěl, a abych také já nebyl shledán, jakým vy mne mít nechcete – aby nepovstaly sváry, řevnivost, vášně, neurvalost, pomluvy, donašečství, nadutost, zmatky.

Je to proto, že už delší dobu pozoruji ve svém nejbližším okolí, jak v práci, tak i v těle kristově – mezi bratry a sestry v Ježíši, našem Pánu, že lidé tráví společný čas právě i mluvením o cizích přestoupeních.

Chybách, prušvizích, trapasech. A téměř to je zvykem jako forma společenské zábavy.

Byl a je to i můj zvyk. Nejsem tomu rád, ale je. Musím to odkládat jako ostatní zlozvyky starého já.

Pokud jde o nás věřící mrzí mne to ještě více, toto slýchat, neboť my bychom měli znát Boží vůli. Co ale vidím, je že my věřící o tom nemáme celkový obraz z písma a ještě obhajujeme své chování, které není laskavé.

Boží výzva k ovládání jazyka:

• Pravda – o tom není žádných pochyb, že Bůh mluví pravdu a nechce abychom lhali, Nebo křivě svědčili. Toto není jen u soudu – kdykoliv o někom mluvíme, tak o něm vydáváme svědectví.

2) Určitost – Ať naše slova jsou ano,ano – ne,ne, co je nad to je ze zlého. Nemá smysl mlžit a vykrucovat se, nebo dlouze chodit okolo horké kaše.

Koloským 4:6 Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit.

Vyjímky: Ježíš ne vždycky odpovídal pravdu – nechtěl některé věci prozradit, nebo se nechtěl chytit do pasti. Pak prostě odpověděl protiotázkou, nebo mluvil v podobenství.

S tím bychom asi všichni souhlasili, proto to nebudu roztahovat.

3) Odpouštění hříchů, neodsuzování

Sama podstata evangelia – nepřemáhat zlo zlem, ale odplácet dobrým. Milovat i nepřátele. Jako Ježíš odpustil nám tak i my máme odpouštět jeden druhému.

Například v Janovi 8,3-11 Ježíš veřejně neodsoudí ženu přistiženou při cizoložství.

Ani zde není moc co vykládat, neboť to již vše znáte.

4) Kárání, domlouvání a usvědčování

Zde už se dostáváme k obtížnější části ovládání našeho jazyka. Nemáme odsuzovat, ale přitom máme být schopni rozsoudit.

1 Timoteovi 5,20

1 timoteovi 5,1 -2

Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí.

1 timoteovi 6,17-18

Těm, kteří jsou bohatí v tomto věku, přikazuj, ať nejsou pyšní a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme; napomínej je, ať konají dobro a jsou bohatí v dobrých skutcích, štědří, dobročinní,

2.timoteovi 2,2,14

Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova. Není to k ničemu, leda k rozvrácení posluchačů.

Pavel například veřejně napomenul Petra, který se odděloval od křesťanů z pohanů kvůli křesťanům ze židů – viz. Gal 2,11-12

I když toto je již pokročilé ovládání svého jazyka věřím, že i toto známe a v srdci chápeme, že je potřebné občas někoho napomenout.

Ježíš k tomu dává ideální návod: Matouš 18,15-17

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.

Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

• mluv s člověkem mezi 4 očima!!! Sám a přímo s ním!!
• mluv s ním znovu a přiber si svědka 1-2, ale opět ty mluv s ním!!
• jdi a oznam to církvi= obrať se na bratra staršího ve víře, ostatními uznávanou autoritu, aby on mu šel domluvit, že snad poslechne moudrého bratra staršího ve víře.
• Až když všechno selže, tak se s ním přestaň stýkat, veřejně dej najevo své oddělení se od jeho jednání. Ale ani tehdy není psáno, že bys o něm měl veřejně mluvit špatně. Skončil bys jako farizeus v modlitbě (Bože děkuji ti, že nejsem jako tento celník“ L 18,11)

Teď jsem zde nemluvil o nesouhlas s chybným učením, nýbrž o nesouhlas s přestoupeními spojenými s konkrétním člověkem.

…………………………

No a nyní když jsme probrali jak by to mělo vypadat, tak chci konečně přejít k jádru co mne trápí.

Jmenuje se to pomluvy a donašečství.

Stane se, že bratr nebo sestra se mnou nejednali vlídně a dobře, ale urazili se, nebo mne neprávem z něčeho nařkli, umlčeli mne, cokoliv.

A já poté při rozhovoru s jinými přáteli nebo ve shromáždění to vytáhnu jako příběh z poučením a zmíním toho člověka a jak se špatně zachoval, když jsem k němu mluvil pravdu.

Příběhy o jiných lidech můžeme říkat abychom vyvýšili sebe – jak správně jsme se zachovali, nebo jací jsme byli pokorní a chudáčci – nebo prostě jen, abychom získali pozornost a tím jakousi formu hodnoty od ostatních lidí. Aby řeč nestála.

Pokud mluvím o bratrovi a popisuji i jeho pohnutky, nebo myšlenky, které mi osobně neřekl, pak se domýšlím a pokud očekávám, že byly negativní, pak je to pomluva!

A i kdybych mluvil jen a jen to, co přesně řekl a jak u toho vypadal a jaká gesta používal a není to k jeho chvále a vážnosti, pak je to donašečství!!!!

Lidé se mi brání a říkají: ,,ale já nepomlouvám, je to pravda, on to opravdu udělal! On to tak řekl, on byl hrubý/sprostý, já ho jen cituji!“ Budiž nejsi pomlouvač, ale donašeč, bible má paragraf i na tebe :-D.

Domnívám se a jsem o tom přesvědčený, že neexistuje žádný hřích, nebo přestoupení, které by bylo správné vynést na světlo před kýmkoliv, jestliže jsem ho nejprve neoznámil přímo tomu člověku!

Proč se má tvůj bratr dozvědět tvou kritiku z doslechu až od někoho jiného?

Jestliže vystoupil hříšník veřejně Jako Petr, tak Pavel i veřejně vystoupil proti němu, ale opět mluvil nejprve i před ním, nepočkal až odejde.

Nadto bratří jsme vyzváni abychom přikrývali hříchy, hasili sváry a domlouvali vlídně. Abychom jako láska nepočítali křivdy a jako Bůh nepřípomínali dřívější chyby a viny, když ty naše již byly smyty.

Je blažené a dobré přijít na místo, kde víte, že vás lidé znají i s vašimi chybami a přesto víte, že o vás mluví s láskou a úctou.  Hebrejsky doslova, že jste těžcí v jejich ústech :-), když víte, že vaše osobní selhání jsou u nich v bezpečí když se svěříte. Když víte, že pokud by cokoliv proti vám měli, tak se to dozvíte rovnou a přímo od nich a tedy máte pokoj a důvěru, že žijete bez sváru.

Potom nebudou lidé muset hledat utěchu v hospodách, kde je vyslechnou a neodsoudí, když ji budou moci najít v církvi.

                                                                                                Tomáš Plechatý 19.7.2015

Genesis kap. 11,1-9

autor František Jahnátek

Nezalíbil se vám hned ten první verš? „Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“ Nemyslím tím na to, že bychom se nemuseli učit cizí jazyky, ale na to, jak dokonale si ti lidé museli rozumět. To, že v textu nejde o to, zda se používal jen jeden jazyk, se ukazuje v předchozí kapitole, kde se hovoří o rozptýlení lidí, různých národů a jazyků v různých zemích (10, 31). Spíše se zde zdůrazňuje, že si lidé rozuměli v otázce jednoty, jednotného cíle a jednotného chápání; neřku-li jednotného náboženství. Byť se Babylon do myslí čtenářů Bible vryl především jako obraz zmatku, stojí na počátku tohoto obrazu pravý opak zmatku – řád a jednota. Když se v starozákonní knize Daniel naráží na styl babylonského náboženství, ukazuje se, že se jedná o takové náboženství, ve kterém se zavelí a všichni najednou udělají totéž – Dan 3, 4 „Poroučí se vám, lidé různých národností a jazyků: jakmile uslyšíte hlas rohu… padnete a pokloníte se.“ Náboženství nepřátelské Bohu je takové, ve kterém se pískne a všichni udělají totéž. Takové, ve kterém se řád a úsilí o jednotu prosazuje bez možnosti jiné volby. Poměry, kdy každý s každým souhlasí a běda tomu, kdo ne. Francouzský filozof Voltaire, navzdory své kritice náboženství, trefně vyznal: „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale budu na smrt hájit tvé právo to říct.“ Na pláni v Šineáru se povedlo to, o co se snaží totalitní režimy – jednota v myšlení a činu. Tento babylonský přístup však nemá mít místa v církvi. Představovat si, že člověk věřící v Krista, bude v naprosté shodě s jiným člověkem věřícím ve stejného Krista se dříve nebo později projeví jako omyl. Církevní společenství se tak paradoxně stmeluje tím, že ponechává ve svém řádu trochu neřádu, a ve své jednotě prostor pro odlišnost.

Lidé v dnešním příběhu začnou stavět věž. Jde jim o to, aby se dotkli nebe a našli zkratku do ztraceného ráje. V druhé kapitole knihy Genesis se čtenář Bible dozví, že Hospodin vysadil zahradu Eden na východě. A tak nezbývá než táhnout na východ. Člověk přestává být spokojený s tím, co mu Bůh dal a hledá zkratku do rajské zahrady. Výstižně podobnou myšlenku vyjádřil apoštol Pavel v listu Timoteovi:

Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. ⁷Nic jsme na svět nepřinesli a nic si také neodneseme. (Tim 6, 6)

Pavel viděl kolem sebe, co s lidmi dokáže provést touha dobře se na zemi zabezpečit a jako zkratku do ráje, k životní spokojenosti, si vybrat hromadění a zisk.

Onen příběh sám nejlépe ukazuje, co následuje, když se rozhodneme přiblížit se k ráji, potažmo k Bohu, svými zkratkami. Vyznání, ve kterém si říkám já jsem blízko Bohu, má církev je z ostatních nejblíže k nebi, se pohybuje na hraně pokušení druhým dechem říci „učinili a učiníme si jméno“.

Co by se ze začátku mohlo jevit jako bohulibá činnost: jednota v myšlení a činech, přibližování se ráji, vzhlížení a usilování dosáhnout nebe, dopadne jako rouhavá snaha udělat si jméno. Taková církev se izoluje od lidí, která si buduje a zakládá na svém jménu a zapomíná, že ve své definici není ničím jiným než domem Páně, ve kterém ten, kdo je uvnitř, je hostem právě tak, jako ten, kdo do tohoto domu ještě nevstoupil.

Hospodin vše dobře prohlédne a zachrání člověka před jeho pýchou tím, že způsobí, aby si s druhým nerozuměl.

Záchrana před tím, abych si hrdě nebudoval své jméno a nezapomínal na toho, kdo je nade mnou, tkví v tom, že se učím žít s těmi, s kterými si nerozumím a ve zmatku názorů, přesvědčení a náboženských věr se snažím prospět, či alespoň nebýt na obtíž těm, s nimiž si jednotu představit nedokáži.

Podle dnešního textu není cestou pro církev a věřícího člověka úsilí vše stáhnout pod jeden řád a jednotu, ani jím není rozhlásit, jak dotěrná reklama, my jsme ti nejlepší, s námi dosáhnete ráje. Spíše jím je snaha porozumět těm, s kterými si nerozumím a zmatek dnešního světa vnímat jako výzvu k pokoře a učení se, že ne mé jméno, či jméno mé církve se buduje, ale dům Páně otevřený pro všechny, ve kterém i já s vděčností můžu pobývat jako pozvaný.

Kéž nám Bůh dává lásku a moudrost porozumět ostatním a být myšlenkovou a praktickou inspirací pro tento svět.

Amen

  František Jahnátek

Mk 16,16 Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, budeť zatracen./

Bible kralická.

křest řecky βάπτισμα – ponoření
Křest v SZ
– se nevyskytuje
– v LXX stejné slovo (ponořit)
2 Kr 5,14 Náman, ponořil se 7x
Iz 21,4 hrůza/bezzákonnost mě jímá/ponořuje
Některé události mohou být obrazem:
– potopa – 1 Pt 3,20-21
– přechod moře – 1 K 10,2
– možná Ez 36,25-26 podle J 3,5
– svatyně a umyvadlo, viz níže + J 1,36
Křest v NZ
1. Jan Křtitel
L 3,3 I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění
hříchů“.
Mt 3
1 Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti:
2 „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“
5 Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu,
6 vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.
V té době se hříchy odpouštěly ve svatyni – chrámu způsobem podle Lv 4-5
Farizeové a saduceové přesto Janu Křtiteli asi věřili – Mt 3,7
Velekněží a starší jej odmítli – Mt 21,25 (Mk a Lk i se zákoníky)
Anděl jej potvrdil – Lk 1,17
Ježíš Kristus jej potvrdil – Mt 21,25
J 1,25 Mesiáš, Eliáš, Prorok, podle čeho židé věděli, že by tito měli křtít?
Vzhledem k Mt 3,11 to vypadá na naplňování textu Ez 36,25-26, podobně J 3
——
Eliáš
Mal 3,23-24
Lk 1,17 obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých
Mt 17,11 + Mk 9,12 obnoví všechno
——
Podmínky:
– víra v Boha
– vědomí hříšnosti
– touha po odpuštění
– pokání (metanoia) a ovoce; L 3,7-14 se týkalo vztahu ke druhým lidem
2. Ježíš Kristus
Mt 28,19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.
Křtít ve jméno – do jména, je změna vlastnictví, přechod z čehokoliv do vlastnictví Boha, je to nejpozitivnější co může být – J 10,28-29

viz 1 K 1,13 jméno Pavlovo
Podmínky:
– stát se učedníkem Ježíše Krista (mistr a učit se od něj)

3. Apoštolové
Spojilo se to.
Sk 2,38 Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.

Když např. v Efezu byli pokřtěni křtem Jana Křtitele, byli pak ještě pokřtěni i křtem ve jméno Ježíše Sk 19,1-7
Podmínky:
– obrácení
– víra v Ježíše Krista
Další příklady
Sk 8,5-13 Samaří a Šimon magie
Sk 8,35-36 dvořan
Sk 9,1-18 Saul
Sk 10 Kornélius, pohané příklad přijmutí
Sk 16,27-33 žalářník
Sk 16,14-15 Lydie
Co musí udělat člověk, aby mohl být pokřtěn?
Příklady událostí

Křest v CASD
Biblické hodiny EPD (Moskala, Duda) poř. 13
1. Naslouchání evangeliu.
2. Návrat k Bohu.
3. Víra.
4. Dobrovolné rozhodnutí stát se učedníkem Ježíše Krista.
OK
CŘ CASD 2011 str. 37-40
Otázky křestního slibu – starší počet 13, novější (alternativní) počet 3, viz dole.
Není OK.
Co je chybné, potřeba přehodnodtit a napravit
1) vnímání křtu
– je neúplné – k pokání na odpuštění hříchů, ale většinou se nerozumí ve jméno Ježíše Krista

– křest není „ve jménu…“, ale je „ve jméno (do jména)…“
– baptizó (verb) – křtít/ponořit, Jan Křtitel/Ponořovatel, křtít/ponořit do jména…
Křest není jen k pokání (metanoia – změna myšlení) na odpuštění hříchů, ale je to také vstup pod (do) Boží jméno, změna „pod bojový prapor“.- J 10,29

2) otázky ke křtu
Souhrn otázek v CŘ 2011, ať starší (13) či novější (3), se odlišuje od předpokladu v EPD.
Podmínky křtu u Jana Křtitele a Ježíše Krista, konané apoštoly, nemohou být změněny po min. 1900 letech ustanovením v CŘ CASD přidáním dalších otázek např. o věrouce církve (11+2),podporováním desátky (9+3), atd.
Podmínky podle bible:
Pouze změna myšlení (pokání), obrácení a vyznání Ježíše Krista:
a) Křest ponořením, viditelný akt vědomého přijetí Božího spasení, tedy odpuštění hříchů z Boží milosti.
b) Přejití na stranu Boha.
I kdyby byl člověk seznámen s celým učením bible, otázky ke křtu se musí týkat jen podle ustanovení v bibli.
Jediná otázka např.:
Je Ježíš Kristus váš Pán a Spasitel a chcete být pokřtěni v Jeho jméno na odpuštění vašich hříchů?
V CŘ jsou dva typy počtů otázek (13 a 3) k jednomu křtu, už to je špatně. Jsou k jednomu křtu dvě cesty? Těžší a lehčí? Jedna z nich je tedy mylná, a obě mohou být mylné.
Co musí udělat člověk, aby mohl být pokřtěn, tedy aby mu a) Bůh odpustil hříchy a b) přijal jej k sobě?
Jestliže přidáme jakoukoliv další podmínku, zkreslujeme Boží charakter, tím znesvěcujeme Boží jméno. Možná pro věřící v platnost Desatera se jedná o přestupování 3. přikázání o nesení Božího jména a také by se mohlo jednat i o princip s přidáváním jako v Dt 4,2; Dt 13,1; Zj 22,18.
3) rozhodování o křtu
Kdo rozhoduje o křtu člověka?
Církev, výbor, sbor?
O křtu má rozhodovat jen člověk, je to mezi ním a Bohem, církev nerozhoduje, ale seznamuje o co se jedná a křest provádí.Máme strach, aby církev nebyla znečištěna, aby nebyla uvedena v pohanění? Křest se sice může stát volným extrémem, ale vždy je to mezi člověkem a Bohem.Lidé dříve pokřtění nemají přijímat mezi sebe nové křtěnce ve smyslu Bůh – církev – nově pokřtěný člověk, ale ve smyslu Bůh – každý pokřtěný člověk – církev.Ani výbor, ani sbor, sám člověk je odpovědný za své rozhodnutí.
4) zařazení křtu
Křest není slib. Otázky křestního slibu (CŘ), co se stane po porušení třeba jednoho bodu? Znovu křest?
Důsledky
Co musí udělat člověk, aby jej Bůh přijal?
Co musí udělat člověk, aby jej církev přijala?
V současném církevním pojetí křtu by to mělo být první co přehodnotíme, protože uhýbáme evangelium:
Uvádíme Boha do špatného světla.
Uvádíme člověka do zákonictví.

——————————————————————————————————————–.

Poznámky
Opětovný křest podle CŘ 2011 str. 42-43 – Sk 19,1-7 není teologicky přesné, jedná se o jiný důvod. Dříve doba víry v božstva, dnes doba nevíry. I kdyby byl člověk důkladně seznámen s biblí, přesto podmínky křtu musí být podle bible.
Spojili jsme křest se vstupem do církve a členstvím (!?), pokud má církev další požadavky, je potřeba oddělit,… např. stará Jednota bratrská si věci rozdělila na podstatné, služebné a případné.
Další texty o křtu od ap. Pavla:
Římanům 6:3 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?
Římanum 6:4 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.
1 Korintským 12:13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
Galatským 3:27 Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.
Koloským 2:12 S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.
Závěr
Podmínky křtu podle bible ukazují na vědomí Boží milosti. Pokud přidáme další podmínky,
odkloňujeme se od evangelia. Podvědomě se pak lidé chovají jako stálí plnitelé těchto podmínek, protože mají strach, kdyby něco z tohoto porušili, Bůh je už nepřijímá. Vědomí Boží milosti bylo ztraceno a nastoupila poslušnost ustanovení, vznikla neschopnost porozumět nepodmíněné lásce. Zmizela i vděčnost k Bohu a svoboda k službě druhým.
Zeptejte se členů církve, co musí člověk udělat, aby jej Bůh přijal, co musí člověk udělat, aby mohl být pokřtěn. A co musí oni sami dělat, aby zůstali v Božím přijetí a Bůh je neodmítl.
Osobně pokládám odklon od evangelia za nejhorší věc, i když to není moc vidět, ničí to lidi a sbory pak vypadají podle toho. Je to příčina a počátek chladných sborů, důraz je na povinnostech, odpovědnosti a poslušnosti. Boží pokoj se sice zmiňuje, nemá šanci být v našich srdcích. Silní jedinci mohou být spokojeni, Boží zákon musí být zachován, slabí jedinci zůstanou rozházení vzadu. Ti kteří o tom přemýšlí se začnou distancovat. Důraz na Boží milost evokuje obavu ze znevážení Božího zákona. Vykládá se desatero přikázání, je strach se zmiňovat o nejvyšším přikázání a o novém přikázání. Je dobře poznat, že se mluví o spasení z milosti, ale žije se spasením z poslušnosti.

Když se navrátíme k biblickým podmínkám křtu, sbory se mohou začít posunovat od poslušnosti k lásce – J 13,35
————————————————————————————————————
Věrouka – 15. Křest.

Křtem vyznáváme svou víru v smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a svědčíme, že jsme zemřeli hříchu a chceme žít novým životem. Takto uznáváme Krista za Pána a Spasitele, stáváme se jeho lidem a jsme přijati za členy jeho církve. Křest je symbolem našeho spojení s Kristem, odpuštění našich hříchů i toho, že jsme přijali Ducha svatého. Je potvrzením víry v Ježíše Krista , jakož i znamením pokání a koná se ponořením do vody. Křest následuje po důkladném vyučování z Bible a přijetí jejího učení. (Mat 28,19.20; Řím 6,1-6; Kol 2,12.13; Skut 2,38;16,30-33; 22,16)

Otázky křestního slibu – CŘ
Slib původní.
1. Věříte v jednoho Boha, v jednotu tří věčných osob božství, v Boha Otce, Syna a Ducha svatého?
2. Přijímáte smrt Ježíše Krista na Golgotě jako smírnou oběť za vaše hříchy a věříte, že z Boží milosti jste vírou v jeho prolitou krev zachráněni od hříchu a trestu za něj?
3. Přijímáte Ježíše Krista jako svého Pána a osobního Spasitele a věříte, že vám Bůh v Kristu odpustil vaše hříchy a dal vám nové srdce? Vzdáváte se proto hříšných zvyků a způsobů tohoto světa?
4. Přijímáte vírou spravedlnost Ježíše Krista, našeho Přímluvce v nebeské svatyni, a spoléháte se na jeho slib, že vám jeho proměňující milost a síla umožní žít láskyplným, Kristu podobným životem doma i před světem?
5. Věříte, že Bible je Bohem inspirované slovo a tvoří jediné pravidlo víry a života křesťana? Zavazujete se k tomu, že budete pravidelně věnovat čas studiu Písma a modlitbě?
6. Přijímáte Desatero Božích přikázání jako vyjádření Božího charakteru a zjevení jeho vůle? Jste rozhodnuti v síle Ježíše Krista zachovávat tento zákon včetně čtvrtého přikázání, které vyžaduje svěcení sedmého dne týdne jako soboty Hospodinovy a památníku stvoření?
7. Těšíte se na blízký příchod Pána Ježíše a splnění křesťanské naděje, kdy „toto smrtelné tělo obleče nesmrtelnost“? Chcete se připravit na setkání s Pánem, svými slovy i životem svědčit jiným lidem o Boží laskavé nabídce spasení a pomáhat jim, aby se také připravili na jeho slavný příchod?
8. Přijímáte biblické učení o duchovních darech a věříte, že dar proroctví je jedním z charakteristických znaků církve ostatku?
9. Uznáváte církevní organizaci? Chcete uctívat Boha a podporovat církev svými desátky a dary, svým osobním úsilím a vlivem?
10. Věříte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého a chcete tedy Boha oslavovat také tím, že budete pečovat o své tělo? Budete se vyhýbat užívání všeho, co je škodlivé, zdržovat se nečistých pokrmů, užívání, výroby a prodeje alkoholických nápojů a tabáku v jakékoli formě, právě tak jako i zneužívání narkotik a obchodování s nimi?
11. Znáte základní biblické zásady, jak jim učí Církev adventistů sedmého dne, a rozumíte jim? Chcete z Boží milosti naplnit Boží vůli tím, že se v životě těmito zásadami budete řídit?
12. Přijímáte učení Nového zákona o křtu ponořením? Přejete si být takto pokřtěni na veřejné vyznání své víry v Krista a odpuštění hříchů?
13. Věříte, že Církev adventistů sedmého dne je podle biblického proroctví církví ostatku a že lidé z každého národa, rasy a jazyka jsou zváni a přijímáni do jejího společenství? Přejete si stát se členy místního sboru této celosvětové církve?
Slib stručný.
1. Přijímáte Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána a toužíte prožívat svůj život ve spásném vztahu s Ním?
2. Přijímáte učení Bible tak, jak je vyjádřené v základních článcích víry Církve adventistů sedmého dne a zavazujete se, že z Boží milosti budete žít v souladu s tímto učením?
3. Přejete si křtem veřejně vyjádřit svoji víru v Ježíše Krista, být přijat do společenství Církve adventistů sedmého dne a podporovat církev jako věrný správce svým osobním vlivem, desátky, dary a životem služby?

autor článku Jindra Hubka

Gn1, 2: propastná tůně, hebrejsky tehóm, opět oříšek pro zastánce výkladu common sense, že je to logický popis faktů a dějů, jak to bylo. Není. Co s propastnou tůní uprostřed kreacionismu? Opět je to výraz zapůjčený z babylónského mýtu a označení vládkyně předvěkého chaosu Ti(h)ámaty.

Nelze obsáhnout vše, tak jen malý skok na verš 1,6: oddělil vodu od země – běda, kdyby se opět spojil chaos a Bohem povzdvihlá země – znovu by vznikl chaos – život by zanikl, jako při potopě. Proto pád do hříchu má mnohem širší rozměr, než jen vzdálenost v metrech a ovoce, ale k tomu se dostaneme.

Gn 1, 11: a máme tu bylinky a zeleň. Oblíbené důkazové téma vegetariánů. Zpráva je jasná – to, co je v Palestině často pro svou řídkost výskytu uctíváno (stromy, keře, rostliny pro magii), nebo dnes v kultu zdravé výživy, zde dostává druhořadý význam. Prostě to bude člověku jenom k jídlu. Neznamená to, že izraelské vyznání zakazuje jíst maso, ani to není zpráva o tom, jestli první lidé byli lakto-ovo, ale je to šifra a symbol toho, že jak v rajském prostředí, tak i na konci bude vše bez prolévání krve. Bez hříchu. Nejde o sdělení dietetické ani zoologické. Pokud se má něco na nové zemi obnovit, tak to rozhodně nejsou vegetářské kluby,

ale harmonie, řád, ráj bez krveprolévání v metaforickém vyjádření. Doslovnost výkladu nás často přivádí k odůvodněným otázkám dětí: ”Jak může lev žrát slámu, vždyť by chcípl?” (Iz11, 6.7)

Rozdělení na dny nesymbolizuje ani tak otočení zeměkoule kolem osy ve 24 hodinovém cyklu – s tím autor nepočítá, když nezmiňuje ani slunce. Není to náš den, je to stvořitelský den, a proto není určený počet otoček. Z tohoto důvodu si může žalmista dovolit napsat: 1000 let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul. (Ž 90, 4) Opět je nadmíru hloupé chtít vyvozovat a počítat stáří světa na základě stvořitelských ”dnů”.

Dále pak už v textu neuslyšíme, že by Hospodin něco sám pojmenovával. Nechává to na člověku. Což dokazuje jeho zodpovědnost za jednání, svobodu a rozhodování. Je to určeno pro něho a ukazuje to nesoběstřednost Boha a vypovídá to o Něm, že nelpí na tom, aby vždy byl Pánem, ale přenechává titul pána nad zemí člověku se vším, co k tomu náleží. A to je i zodpovědnost. Nakolik křesťanství a jednotlivci našli kličky svádět své jednání na Satana, posuďte sami.

Zajímavostí a velikou záhadou textu je to, že hada vydala země na Boží příkaz. Toto téma je převážně evangelikálními církvemi absolutně nereflektováno, a tak nám zatím zbývá konstatování, že o tom opravdu mnoho nevíme. Vyvolává to další a další otázky. Může to být naše další cesta modliteb, hledání v textu, ale i v praxi života.***

Gn 1, 27:  K obrazu Božímu – když pominu všechna žalostná přirovnávání osoby k osobě, je důležitější připomenout, že člověk je Božím obrazem jen tváří v tvář v Bohu. Je podoben Bohu tím, že panuje.

A jsme u člověka. Škoda, že označení Adam a Eva sklouzlo jen na označení jmen adresátů. Původní označení muže a ženy někteří překládají jako “zemák” = ádámá. (Toto označení si nejspíše vypůjčíl Miloš Zeman při volbách pro svůj agitační autobus.)

Ale rychle od toho pryč, než z toho heretici vyvodí další naplněné proroctví.

I žena je tedy Adam. Až pojmenování Evy jako té, která dá život (nikoliv Hospodin), jen prozrazuje, jak veliká a cílená vzpoura ze strany člověka to byla. V žádném případě omyl “uklouznutí” ohledně nějaké chuti na ovoce. Pojmenování Evy (a teď zbystřete, ženy s nádechem feminismu) je vzdor vůči Bohu – značí to odpověď Stvořiteli: ”Bude snížena na můj majetek, já si ji označil jménem.”

Tím byla prvotní rovnost ztracena. Škoda, že tento podřízený ztracený záměr považoval za přirozený i takový znalec zákona, jako ap. Pavel. Opět je to důkaz o nepřímé inspiraci autorů knih, kde je jim dovoleno vtisknout do textu podlehnutí své patriárchální době a zkreslenému pojetí Písma, a tak i on, žel Bohu, viděl v ženě kořen hříchu. Nejspíše i on používal nekanonickou knihu Sírachovec 25, 24, kde se píše: Ženou započal hřích a kvůli ní všichni umíráme. Této degradaci ženy podlehla velice rychle starozákonní doba. Např. pokud žena porodila muže, byla nečistá 7 dní, ale když ženu, tak 14 (LV12, 2.5). Naštěstí to trochu zachránil ap. Pavel v Galatským, když napsal, že není rozdíl mezi mužem a ženou. V Kristu je obnoven původní řád a ten se musí projevit, kde jinde, než ponejprv v církvi. Nakolik v církvi ta rovnost ve služebnostech je a nakolik není, a jak se zdůvodňuje, proč není, to ponechám na vás.(2.)

(2.) Např. v CASD se otázka svěcení žen předkládá na Generálních konferencích od roku 1990 a vždy je smetena ze stolu.

Překvapujeme mne, že není věnována pozornost tomu, že den sedmý nemá ohraničený, uzavřený cyklus. Co tím asi chtěl pisatel říct? Ale to je na delší téma.

Pojďme k otázce ”žebra”. Můj kolega v práci, skladník – veliký neznaboh – používá k označení žen: ”To je jen hloupé žebro.” Už jsem slyšel i doslovistické zdůvodnění textu, že to je právě důvod, proč nemá člověk chráněnou spodní část trupu chybějícími žebry.

Nebo že Bůh potřeboval stejný biologický materiál. Tak naivní to nebude. Toto pisatel neřešil. To, co autoři překládají jako žebro (hebrejsky celá), je označení nebo náznak budování chrámu. Používá se v textech třeba na místech, kde jde o bok, stranu oltáře, truhly, chrámu. A to je hlavním poselstvím věty. Žena je bok po boku muži rovna. Nejen jako pomoc, ale pomoc jemu rovná, jak zdařile vyjádřili kraličtí. Proto i ap. Pavel píše v 1K3, 16 o chrámu Ducha. Ten vzniká i zaniká nikoliv pojídáním zdravé výživy, ale oním biblickým obrazem ucelenosti a když dojde k roztržce, je trhlina ve zdi – otevřená rána. Na druhou stranu – pokud máme mluvit o startovní rovnosti – nelze logicky svádět pád do hříchu pouze na ženu.

Nebudu zde více rozvádět myšlenku možná vám již známou, že v textu je takový protimluv – aby byla proti němu. Ne snad proto, aby to bylo jako u nás doma, ale pisatel chce sdělit, že pokud má být žena muži pomocí a hnací silou, není tu od toho, aby oba byli naprosto stejní, ale aby se motivovali, doplňovali. Ale to už zacházím do oblasti výuky partnerských vztahů, která mi nepřísluší.

Gn 3, 1-7 je velice zajímavá část textu, který křesťanství samo omílá a skloňuje ve všech pádech, ale co je zajímavé, Starý zákon se k tomuto příběhu nikde nevrací. Pouze mimokanonická literatura spojuje hada s ďáblem a svůdcem. Hebrejština popisuje prý dvojí podobu země. Jednu, z které vyšel člověk, adámá, která nese stopy naděje a vstupování Hospodina, a druhá, nesoucí označení erec – což je označení pro chaotický živel, zlo, než do toho vstoupil Stvořitel. Obrazně a jinak řečeno – člověk se se zlem vůbec neměl dávat do řeči. Neměl koketovat s vlastní myšlenkou, napjatou strunou, na kterou pomlouvač pouze brnknul. Jde o mytologický obraz, kde se má ukázat, že zlo není jen vrozený sklon ke špatnosti, ale cílená vzpoura denodenně živená.

Gn 3, 1: Nejzchytralejší. Taky ve vás toto slovo vyvolává otázky typu: ”Tak někomu to tam pálilo a dostal za to přes prsty?” Konečně někdo přemýšlel. Chytrost se hebrejsky řekne arúm a nahota áróm. Jde tu podle vykladačů o velice blízkou podobnost mezi vychytralostí a nahotou. Vychytralostí se myslí, dnes bychom použili výraz vyčůránek, chytrák a nahota je myšlena ve smyslu studu z poznání viny – nikoliv z neoblečení, jak opět popisují  někteří. Čili had je chytráček, který navede lidi k tomu, že se stanou arúmím – tj. provinilými chytráky. O moudrosti zde není řeč. Např. u Joba máme texty, kde je chytráctví nazváno něčím bezbožným, Job 15, 5. Zatímco v knize Přísloví už je chytrost popisována jako věc kladná. Jedná se opět o další z biblických paradoxů, koanů – protimluvů. (3.)

——————————————————————————————————————–

(3.) Koan je paradox, který zraňuje náš běžný smysl pro to, co je správné, a který třeba není řešitelný běžným logickým uvažováním. Je třeba v meditaci vejít, ba ”skočit” do tohoto nesmyslného výroku.

T.Halík – Oslovit Zachea, str.210.

Gn3, 1  Had mluví – např. podle pseudoepigrafní knihy Jubileí prý zpočátku všechna zvířata mluvila, pak jim tato schopnost byla za trest odebrána. O hadu se píše v textu jako o něčem všeobecně známém. Není to označení nějakého plaza, ani se není třeba hádat o nějaký designovaný popis, ale jde o skutečné pojmenování. Správně by mělo být slovo had psáno v bibli s velkým H. Je to popis někoho, kdo je připomínán na Hospodinův pokyn, kdo je vzešlý ze země, zná úmysly Boží, ba dokonce i ty skryté, a patřičně tyto znalosti využívá proti Němu. Předstírá zájem o člověka. Bez zajímavosti jistě není pohled některých vykladačů a upozornění na to, že řecký výraz je diabolos – ten, který vystupuje jako člověk, ale přitom má opačnou úlohu. Z tohoto důvodu se domnívají, že by také příběh mohl vyprávět o převráceném obrazu člověka. Je to něco, co se zmocňuje člověka a odvádí ho od Boha. Příběh o vyjádření jeho vlastní vzpoury – proto je trestán i člověk a soud nezůstává pouze mezi Bohem a “hadem”.*** (Možný náznak odpovědi na str.4.) Možná, že právě Michelangelův obraz v Sixtinské kapli předběhl dobu i uvažování naivních církevních výkladů, když hadovi vtisknul člověčí podobu a možná, že i on podlehl výkladu své doby, když hlava hada má ženskou tvář.

A pro milovníky plazů, proč to zrovna odnesl had? Hadí kulty byly prastaré a starý Izrael je dobře znal. Pisatel vtisknul do podoby hada všechnu touhu po magii, kenaánském způsobu uctívání a symboliku plodnosti, protože v něm viděl kenaanského Baala, protivníka Hospodinova.

Pokud se chceme přiblížit starozákonnímu myšlení, tak by nás ani tak neměla zaměstnávat otázka, kdo je Had, ale co říká. Není důležité odkud člověk zlo slyší (jsou směšné dohady některých glosátorů bible, jak popisují, kde byl strom, kde konec zahrady, kolik kroků se Eva vzdálila a zda se vzdálila sama), ale je důležité, že člověk vůbec zlo slyší. (4.)

Vyvolává to opět další a další záhadné otázky, když byl Bůh vševědoucí, musel vědět, počítat s tím, že člověk má tu možnost zlo slyšet? Když už nic, tak opět nám to malinko poodhaluje Pána Boha jako toho, kdo dává člověku ohromný prostor svobody, uvažování, rozhodování i proti Němu samotnému. Nemanipuluje. Na tuto skutečnost by neměly zapomínat církve při svých evangelizačně-misijních taženích. Právě proto je tento příběh nadčasový, protože chytré výmluvy, záporný postoj proti Boží vůli, jsou i dnes neméně aktuální. Zrovna tak zdůvodňování si vlastních projekcí do textu bez ptaní se, jak to bylo s ďábelskou touhou zploštit a překroutit původně vyřčené. Hodit to na hada, a co hůř, na ženu.

——————————————————————————————————————–(4.) Gerhard von Rad – univerzitní profesor SZ

Schválně přeskakuji dialog ženy a hada, který jsem již popsal v jednom svém kázání. Spíše bych znovu připomněl větu Evy, která v Gn 3, 3 záměrně svým přídavkem zostřuje Boží příkaz …ani se ho nedotknete…To Bůh neřekl a tím dělá zlo přitažlivějším. Jako bychom cítili z jejího hlasu už skrytou ironii, uštěpačnou stížnost na to, jak tvrdé mají podmínky.

Gn 3, 5: Nevím, jak vám, ale mně vždy toto místo dělalo problém. Co je na tom špatného, znát dobré i zlé ?

Vždyť uprostřed zahrady byl strom života. Tak Had měl vlastně pravdu, když mluvil, že kdo z něj pozře, bude žít věčně? Vždyť je to strom života! Opět si všiměme verše Gn 2, 9.  Jde o 2 stromy. Pokud to budeme opět vykládat stylem common sense, dojdeme pouze k tomu, že Eva byla negramotná a neuměla počítat do dvou.

Nebo si všimneme právě dialogu ženy a hada, kde opět žena zatemňuje a záměrně mate pojmy. Tak jako dnes. To, co člověk vidí, tak pouze to chce. A žena viděla uprostřed zahrady, tj. v centru svého zájmu, strom poznání dobrého a zlého. Had oba stromy směšuje, protože ani jeden z nich nejmenuje, a tak záměrně připravuje živnou půdu k tomu, aby umožnil ženě neuposlechnout. Matení pojmů, záměna zla za dobro a hlavně demagogie. Užitečné zbraně i dnes. Had má tedy vlastně pravdu, když popisuje, že pokud budou jíst ze stromu uprostřed zahrady, tak nezemřou. Pro ženu je ale uprostřed jiný strom, a tak přijímá tuto polopravdu jako demagogické zdůvodnění svého jednání.

Ale vraťme se ke slibu znát dobré i zlé. Není to zákaz vědeckého pokroku, jak někteří vykládají, není to ani neuvědomělá loutková izolace od rozhodování mezi dobrým a zlým. Jde o to, že člověk si chce sám určovat hodnoty, co je dobré a zlé. Že bude lépe rozumět životu než Bůh a jako první důkaz svého rozhodování to orazítkuje bratrovraždou. Tam kraličtí chybně přeložili výraz budete jako bohové – mělo by tam spíše být budete jako Bůh.

Proč plody nejprve jedla žena a pak teprve muž, někteří vysvětlují tím, že žena je náchylnější ke smyslové náboženskosti. Procenta žen v charismatických hnutích tuto hypotézu nevyvrací. Nicméně dala své ovoce uvažování muži, který byl s ní. A nejde tak o dohady o to, jak daleko, ale on byl s ní názorově, a tím zašli oba daleko.

Gn 3, 7: spletli fíkové listy a opásali se jimi – opět zklameme puritány, bojující proti nahotě. Fíkovník je strom s hojnou mízou, který dříve měl velký význam pro kulty plodnosti. Zobrazování mužského údu se právě vyrábělo z dřeva tohoto stromu. I dnešní Arabové vidí ve fíkovníku démonský strom. Zpráva pojednává o tom, že člověk bez Boha nemůže jinak, než hledat pomoc ve světě démonů.

Dalo by se hovořit o dalších verších, které promítají vzdálenost člověka od Boha. Nicméně už jen tyto 3 kapitoly, pokud do nich budeme vstupovat alespoň v šíři uchopení pisatelem a ne si do nich promítat své hloupé věroučné projekce, nám prozradí, že nakolik je ohromná vzdálenost člověka od Boha, tak natolik, ba i víc je velká Boží touha hledat každodenní cestu k nám a poupravit svůj obraz v našem pokřivení, a také nám vracet lidskou tvář.

Jsou první kapitoly bible opravdu jen zprávou o tom, jak to bylo, nebo chtějí odkrýt podstatu toho, kdo to byl?

Vystačíme si s doslovným uplatňováním čteného bez bližšího vstupu a tím scvrkneme poselství příběhu jen do žabomyších válek, které lpějí na vyvětlení:

– jak je neskutečně důležité sledovat 24 hodinový cyklus prvního týdne

– jak jsme vzhledem podobní Bohu ***

– jak je Bůh bezdůvodný, rozmarný pokušitel v podobě 13. komnaty

– na kolik metrů se mohla Eva od Adama vzdálit

– jak v tom Adam jako správný gentleman “nenechal” Evu samotnou

– jak pád do hříchu řídila pouhá slina na ovoce

– a jak první prototyp lidí byl neskutečně naivní a hloupý (že by to bylo blondýnkou na obrázku?)

Dalo by se vypsat mnoho dalších naivních herezí, kde je přání otcem myšlenky. Důraz na výklad stylem konzervativního fundamentalismu způsobil a ještě bude působit v hlavách členů mnoho zbytečných dogmat a falešných představ o Bohu.

Při plném vědomí toho, že první kapitoly bible jsou naplněny ještě mnohým tajemstvím, bych rád rehabilitoval, alespoň z části, některé statě a s pomocí teologie malinko poodhrnul vrstvu textu, která nás tak může více oslovit a přiblížit k Bohu, Jeho jednání.

První chybou, na kterou se zapomíná, je to, že bible není knihou vědeckých teorií, natož pak od Evy psanou reportáží “na oprátce”. Dobově podmíněné představy jsou do textů  silně vtisknuté. Vypravěč, který sepsal texty, nemohl ani jinak psát, než řečí a uvažováním své doby. Pokud mu chceme porozumět a nekřivit texty více než je třeba (určitě se nevyhneme vykladačskému zkreslení), bylo by dobré odložit naši nafoukanost, že umíme číst a máme doma 2-3 překlady (výklady) bible. Je třeba vstoupit a obeznámit se s myšlenkovým světem vypravěče, rozlišovat mezi dobově podmíněným a nadčasově platným. Pomůže nám to najít to pravé ořechové a oddělovat osobní projekce, názory pisatelů, od Božího zjeveného.

Je až komické poslouchat dohady zanícených obhájců, kteří přesně na hodinu vědí, jak to v ráji bylo, protože oni to tak mají ve své bibličce. Zapomínají na to, že popis děje známe až po velmi dlouhém ústním podání, o kterém nevíme nic bezpečného a které až později přešlo do schvalovacího procesu písemného.

Dříve, než budu (jako mozí) zařazen k nějakým liberálům, kteří upírají Boží moc v bibli – chci předeslat, že věřím (a není to nic nového), že si Hospodin své slovo vede, vstupuje s ním do našich životů a nikterak nechci textům ubírat na zázracích. Toto vše se ale děje, jak jinak, než při zachování lidské svobody vyjádření, uchopení sdělení popisem kultury a mezí poznání pisatele.

V prvních kapitolách bible se setkáváme s odrazem myšlenek, které pro celý přední Orient nebyly nikterak nové.

Opět je naivní si myslet, že celý svazek Mojžíšových knih spadl z nebe.

Už ve starém Babylonském eposu Enuma eliš = Když nahoře (1.)

se objevují prvky, které se zrcadlí v popisu prvních kapitol bible. Podobnost rozdělení na 7 zpěvů jistě není náhodná. Vypravěč nejspíše toto znal a nejen toto, ale starší eposy sumerské a akádkské. I proto je velká podobnost s námětem Gilgaméše a biblické potopy.

Izrael toto nejen znal, ale použil jejich myšlenek, aniž se jimi dal ovlivnit. H. Gunkel o tom napsal doslova: ”Změnil trus ve zlato”.

——————————————————————————————————————–

***  http://mb.casd.cz/uploads/zpravodaj_2006_10_11_12.pdf

(1.) Integrální text babylónského eposu „Enúma eliš“ je výsledkem stoleté mravenčí práce četných odborníků asyriologů z mnoha zemí Evropy i Ameriky.  (První částečná textová publikace pochází z roku 1876.) Četné fragmenty, z nichž je  sestaven (nejstarší se datuje na počátek 10. st. před n. l.), pocházejí z různých lokalit roztroušených po celém území Mezopotámie. Především z Ninive, města, v němž  asyrský panovník Aššurbanipal založil a vybudoval svou knihovnu, dále z Aššuru,  Kiše a konečně i ze Sultantepe, pahor kuležícího na jihovýchod od tureckého města  Urfy, kde byla v padesátých letech anglo-tureckou expedicí nalezena soukromá  knihovna klínopisných tabulek s texty literárního  obsahu; mezi jinými i tabulky s textem tohoto eposu. Vzdor velkému množství materiálu jsou však v textu ještě určité mezery.

A tak tedy směle k některým perličkám z prvních veršů knihy Genesis:

Gn 1,1 I stvořil Bůh – všechny okolní pronárody měly tuto větičku o stvoření světa (mimochodem v mnohem starších záznamech než je bible) upravenou do mnoha mýtů     s jedním rozdílem. Povětšinou se tam vyskytovalo jméno Boha. Aby ne. V regálech náboženských představ bylo tolik jmen bohů, že si stačilo jenom vybrat. Do toho ale vstupuje jednoduché a prosté vyjádření – prostě Bůh. Lid staré smlouvy nepotřeboval toto řešit. On věděl.

Teologové se domnívají, že původní označení hebr. Jahve není snad ani původu semitského.

Dnešní výraz Hospodin není překlad, ale pouhý opis vycházející z latinksé Vulgáty, kde se používal výraz jako Dominus a tak staroslověnština hledala pro to vhodný výraz. A tak opět nezáleží na původu jména a hloupém dohadování na jeho výslovnosti. Důležité je, co si starověký člověk pod ním představoval. ”Jsem, který jsem” označuje v příběhu nezakonzervovanost do příruček, ale přítomného Boha, který je v pohotovostním režimu. To bylo poselství pro zotročovaný Izrael v Egyptě. Hebrejské sloveso nerozlišovalo časy, ale stavy. Proto je toto jméno jednak pro posluchče té doby, ale i pro nás. Pán Bůho nás ví. Proto toto jméno někteří vykladači (např.Luther) překládají jako “Budu, který budu.” Další zajímavostí je, že v prvním verši je použit výraz elohím–

což je prostě používaný výraz běžný v té době pro všechny bohy. Záměrem vypravěče bylo patrně sdělit – ať to ví celý svět, kdo je Stvořitel a hlavně – že je jen jediný.

Gn 1, 1 stvořil – hebr. sloveso “bárá”se používá tam, kde je něco nepopsatelného, nepřirovnavatelného,

jedinečného. Je proto opravdu směšné bazírovat na přesných popsaných výkladech, jak to bylo, přirovnávat to k něčemu, točit o tom filmy. Dnes bychom to možná přeložili jako stvořil z ničeho, ale pro starého Izraelce to je zpráva o tom, že dokud do chaosu nevstoupil Bůh, tak to bylo k ničemu. Až pohybem Hospodinovým (nikoliv statickým činem) se dává věcem smysl a užitečnost.

Gn 1, 1 stvořil Bůh nebe a zemi – všechny zastánce toho, že toto je popis pouze kreacionistického výkladu záznamu jak to bylo, asi pisatel zklame, když zde v popisu vynechává něco tak důležitého, 71% pokrytí zeměkoule, a to je moře. Inspirovaný pisatel a zapomene na takový detail. Hanba. 🙂  Opět je to důkaz toho, že Bůh nediktoval doslovně slovo pisateli, ale ponechal mu jeho pojetí a uchopení výkladu. Staroorientální představa světa spočívala v tom, že moře je pozůstatkem předvěkého praoceánu, na kterém plave země podobná překlopenému talíři upevněná na horách jako na pilířích zapuštěných do mořského dna.

Čili moře bylo chápáno jako zbytek chaotického prastavu z něhož Bůh vyzvednul zemi. Jako temný živel nepřátelský, který ohrožuje vše, co má lásku, harmonii, pokoj a řád. Proto ve Zjevení píše ap .Jan „a moře už tam nebude“. To se asi určitě”těšili” posluchači z doby ap. Jana, když se dozvěděli o tom, že na Nové zemi nebude jejich jediný zdroj cestování, obchodu, obživy… opravdu tato motivace tím myšlena není. Chudáci děti v cíkevních školičkách, které smutně dávaly a dávají pryč moře ze svých flanelografů o Nové zemi, jenom proto, že jejich rodiče jsou nedůslední v čtení bible. V příběhu je poselství o tom, že i kdyby moře doráželo (a ono doráží a bude dorážet), nemá nad Hospodinovím plánem žádnou moc (Ž 45,3).

Není vyloučeno (a většina teologů se k tomu přiklání), že zpráva o stvoření vznikla v podobě, jak ji známe, až v babylonském zajetí. Je to převážně polemika s babylonským mýtem, kde vypravěč v porovnání s okázalostí mocné říše boha Marduka poukazuje na to, že je to Hospodin, který bude mít poslední slovo, není na ničem závislý, může o vše přijít a přece zůstane vítězem. A ejhle, neuplynulo ani půl století a Marduk padá v zapomenutí, když Persie dobyla Babylon.

Gn1,1 není popis toho, jak dlouho trvalo stvoření světa nebo vesmíru, z jaké hmoty to bylo, ale je to zpráva o obecenství. Zpráva o tom, že to. co se bude dít v nebi, chce sdílet Bůh i s člověkem na zemi. Je to záruka propojenosti. I když kolem moře bouří. Jen nezapomenout (nebo nepřevrátit) poselství této zprávy. Nebe, které se bude klenout nad člověkem, bude projekcí a připomenutím této záruky.

Zaujal mne článek od Františka Jahnátka-se svolením autora jsem si dovolil zamyšlení zveřejnit.

Co zahrnuje Kristova metoda? Podle zpráv evangelií, vidíme Ježíše jako někoho, kdo se pohybuje mezi lidmi, nestraní se jich, na druhou stranu si ale nachází  chvíle ticha a samoty. K tomu má navíc u sebe uzký kroužek těch, s kterými prožívá osobní chvíle radosti i bolesti.

Metoda může v tomto případě být trochu nešťastné slovo a vést snad až i k pokrytectví.  To, co Ježíš dělal, nebylo jen promyšlenou metodou či technikou, ale osobním vyjádřením toho, jaký byl. Bylo by smutné, kdyby se z hlásání evangelia měl stát pouze recept na to, jak na lidi. Na světě se snad každá církev či sekta zabývá tím, jak získat nové členy. Pokud tedy nejde o nějaké skupiny zasvěcených, které si naopak střeží to své a jen tak k sobě někoho nepustí. Vnucuje se mi otázka: může se evangelium (dobrá zpráva o Bohu, který se sklání k člověku a je na jeho straně) dotknout lidí bez toho, že by vše vyvrcholilo vstupem do církve? A ještě jedna otázka: bude v budoucnosti v církvi i prostor pro ty, kteří nebudou v lecčems schopni se ztotožnit se specifickými důrazy daného společenství? Opět se vnucuje představa jeruzalémského chrámu s jeho nádvořím pohanů, kam měl přístup každý pocestný, ať už měl k židovskému náboženství jakkoli blízko.  Nádvoří Božího domu zůstávalo otevřené všem. Trochu zde lze vzpomenout na katolické kostely, jež lze v mnoha případech navštívit, vstoupit dovnitř, porozhlédnout se a zase v klidu odejít. Samozřejmě, že něco takového by v našich podmínkách bylo nepředstavitelné. Používám to jen jako ilustraci toho, kam až křesťanská společenství protestantského typu mohou zajít, aby se ubránily kontaktu s okolím. Neříkám, že toto je hlavní důvod proč málokdy někdo z veřejnosti zavítá do sborových prostor, ale jeden z nich by to být mohl.

Když jednou o velikonočních svátcích přišli do Jeruzaléma řečtí poutníci, požádali jednoho z učedníků, zda by mohli vidět Ježíše. Nestáli o to vidět velikonoční oslavy a rituály, nezabředli s oním učedníkem do sáhodlouhých diskuzí o Boží podstatě a existenci. Šlo jim o to, vidět Ježíše. Ne o to, jak Ježíše vidí někdo z jeho následovníků, jaký má na něho názor a jakými zásadami se může pochlubit. Mluvíme-li o evangelizaci, mluvíme o šíření dobré zprávy. Zahlédnou lidi při setkání se mnou jiný rozměr života? A až zapomenou, že jsem adventista, pokud se to vůbec někdy doví a mají dovědět, budou myslet na to, že tento život má přesah, o kterém předtím nepřemýšleli? Jinými slovy, uvidí, či zatouží vidět Ježíše?

Kristus ustanovil církev jako společenství svých následovníků. Diskusí o jejím poslání se pravděpodobně odehrála už spousta a ještě se jich další spousta odehraje, ale každopádně doba, kdy její postavení bylo neotřesitelné zmizela v nenávratnu. Lidé posledních století, počínaje osvícenstvím, se nebojí klást otázky a pochybovat. V České republice komunismus na pár let sice schopnost kriticky myslet a pochybovat oslabil a uzavřel pakt, že dobře se žije tomu, kdo se přizpůsobí, ale nyní se navrací to, že se již vše jen tak přehlížet nebude. Proto i dalším cílem evangelizace a, chcete-li, jednou z Kristových metod, může být, že hledat Boha a vydat se na cestu víry může i ten člověk, který má k církvi výhrady a ztěží zdomácní ve sborových řadách. Jinými slovy, podívá se na Krista přes hlavu Kristova učedníka. Šíření dobré zprávy o Boží lásce k padlému lidstvu není pouze o přesvědčování, bývá lepší v mnoha případech mlčet, či alespoň pečlivě vážit slova a pomáhat druhým Krista v jejich životě rozpoznat a pochopit, že tu je také pro ně.

Snad začíná být na čase přehodnotit u sebe, ve sboru a v církvi, nakolik lze Krista v mém životě, v chodu bohoslužby a činnosti církve zahlédnout.

Jinak řečeno: máme ještě naději předat druhým naději?

František Jahnátek