Skutečně za misku čočky ? 3.

CSP –   Ezau Jákobovi řekl: Dej mi teď zhltnout trochu toho rudého, zde toho rudého, neboť jsem vyčerpaný. Proto ho pojmenovali Edóm.

MPCZ –  A Ésáv k Jákóbovi řekl: Dej mi, prosím, zhltnout z toho červeného, tohoto červeného, neboť já jsem vyčerpán. Proto jeho jméno nazvali Edóm.

CRP –  I řekl Ésav Jaakobu: dej mi přece, abych polknul něco z rudého, tady toho rudého jídla, neboť jsem umdlen. Proto pojmenovali ho Edóm ruďoch.

BKR –  A řekl Jákobovi: Dej mi, prosím, jísti krmě té červené, nebo jsem umdlel. (Protož nazváno jest jméno jeho Edom.)

NBK06 –  Ezau tehdy Jákobovi řekl: „Dej mi přece hlt toho červeného, tady toho červeného jídla, vždyť jsem vyčerpaný!“ (A proto se mu říká Edom, Červený.)

B21 –  Ezau tehdy Jákobovi řekl: „Dej mi přece hlt toho červeného, tady toho červeného jídla, vždyť jsem vyčerpaný!“ (A proto se mu říká Edom, Červený.)

JB – Ezau řekl Jakubovi: „Dej mi sníst to rezavé, tady to rezavé, jsem vyčerpán.“ – Proto se mu začalo říkat Edom. –

HEJCL –  Esau řekl: Dej mi toho ryšavého vaření, jsem náramně zemdlen. – Z té příčiny nazván byl Edom. –

KLP –  Řekl Jakubovi: „Dej mi trochu toho červeného, umírám hlady.“ Proto dostal jméno Edom.

VS-   Ésáv vykřikl na Jaakóba: „Dej mi, prosím tě, najíst toho rudého, cos teď uvařil právě! Umírám hlady!“ Proto mu počali říkat Edóm, Ryšavec, Rudý

PKM-   Esav řekl Jaakovovi: „Jsem tak unavený, nakrm mne z toho rudého!“, a proto se mu říká Edom.

Gn 25:30 (více zdrojů překladů Bible)

    Určitě některé napadá, proč nás vypravěč příběhu unavuje druhem jídla, které neumí ani nazvat?                                                                                                           Opravdu byl Ezau takový horlivý vegetarián, že za misku zdroje železa a proteinů, prodá přednost mimořádného postavení?


  Ono kdyby totiž šlo o dělení majetku, Ezau hodný své charakteristiky by to jen tak lehce nezaprodal. Bylo běžným zvykem, že se majetek dělil na rovné díly(¹),občas jen otec měl právo dát prémie nejmilejšímu, to však nemusel být prvorozený. Tak že za toto moralisticky Ezaua nesjedeme. Prohra je na rovině náboženství.

  Ezau chce po bratrovi to červené, (koneckonců jsme opět u předznamenání jeho druhého jména Edóm.) považuje to za pokrm z krve.(²),který by mu měl zajistit zdroj života, náboženský Red Bull své doby. To by mohlo naznačovat doplňovat se popisem jeho záliby v pojídání krve, lovu na polích(³) Teplá krev se pila při obřadech kultu plodnosti a rozmnožení životních schopností a podávala se nejen zvířecí.(4.)Ezau je podveden (opět to jméno Jákob- Úskočný) v tom, že si myslí, že je to pokrm z krve, po jehož obřadním zhltnutí obnoví své síly. Zapomeňme na placement product pisatele na čočku.

       Jákob žádá prvorozenství….Ezau si řekne (opět pisatel upozorňuje na jeho zkratkovité jednání),že tak jako tak pokud nedostane krvavý pokrm, bude muset tak jako tak zemřít. Celý náboženský byznys končí pro Ezaua neblaze…dostane čočku…a to i přeneseně. Vždy je třeba v hebr. hlídat slovesa- pojedl, napil se, vstal a odešel je karikaturický popis vypravěče náboženského dopingu.

   Příběh je o tom (tak jako při rozhovoru Evy s hadem),že lest spočívá v tom, že klameme sami sebe.(5.) Chceme být vědomě klamáni. Jákobův fígl nespočívá v kuchařském umění, ale v tom, že jeho smlouva nesplnila očekávaný výsledek. Proto mu to docela naštvaně později Ezau vyčítá( Gen 27,36).

Nesvádějme své náboženské nenaplnění, jen na tu „temnou stranu“(6.) Sami jsme často zdrojem a hlavně nepohrdejme milosrdenstvím –  na rozdíl od skutkaření, „úliteb božstvům“ je grátis.


 

(¹) Např. Chammurapiho zákoník toto popisuje

(²) Hebr.slovo dám -krev, je blízké slovu Edóm

(³) Právě pro tyto činy, nikoliv pro nějakou tehdejší „transfuzku“, to Hospodin v knihách Leviticus zakazuje LV17,10-12/ 7,26/ SK 15,20.29

(4.) Biblický slovník A.Novotného -pojem- krev

(5.) Např. na odkazu výroků https://egwwritings.org/search E.G. White je v angl. je 58919 výroků s obsahem názvu Satan

(6.)Kde není díra, nemůže být myš“  “ Talmud

 

Skutečně za misku čočky? 2.

 29Jednou Jákob uvařil jídlo, když vtom přišel Ezau z pole a byl vyčerpaný. 30Ezau Jákobovi řekl: Dej mi teď zhltnout trochu toho rudého, zde toho rudého, neboť jsem vyčerpaný. Proto ho pojmenovali Edóm. 31Ale Jákob řekl: Prodej mi teď své prvorozenství. 32Ezau odpověděl: Hle, já se blížím k smrti, k čemu mi je prvorozenství? 33Jákob řekl: Přísahej mi teď. I přísahal mu a prodal své prvorozenství Jákobovi. 34Jákob tedy dal Ezauovi chléb a jídlo z čočky. Ten pojedl, napil se, vstal a šel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

                                                                                               ČSP Genesis 25,29-34

      Ezau se vrací z pole,(zapomeňme na to, že se vrací Bohabojný zemědělec z pole). Vrací se z místa, kde očekával naplnění od božstev. Vypravěč jakoby chtěl sdělit, že proto udělal maximum kultických výkonů, možná i rituálních obětí, které od lidskostí mají skutečně daleko. Ne nadarmo od toho kniha Leviticus na mnoha místech varuje. Dá se z toho(ale i z jiných dobových záznamů) odvodit, že bylo běžnou praxí, uctívání kultů plodnosti pro zachování síly rodu a to způsoby, obětí zvířat co se rychle množila( zajíc, prase…zkrátka to co je jmenováno, jako nečisté pro tu dobu),mazání oltářů spermatem, výkaly, menstruací, sakrální prostituce, až po lidské oběti. Vynalézavost toho všeho co musí člověk nábožensky vykonávat byla a je v myslích lidí dodnes barvitá. A tak není divu, že se i dnes na ezoterických platformách znovu opakuje prasecká historie se vznešenými názvy: „urinoterapie“,“pojídání placenty“, „menstruační malování po těle“ či „vaginální mapování“.                                                                                Ezau je k smrti unavený. Né že by měl za sebou „fušku“, ale vypravěč sděluje, že mu toto vše bylo prd platné(v.32..se blížím k smrti ..jsem vyčerpán..umdlen-jak píše Český rabínský překlad).Všechno to, kde byl happy, in, free, top, kde měl image toho, který se vyzná, není včerejší, nějak nefunguje, nenaplňuje. O co víc, psychologové by to nazvali silně těžkou depresí. A tak bychom od něj očekávali, že se chytí konečně Toho, který umí naplnit smysl života, nechce tyto složité hry, odmítá tyto náboženské spartakiády. Ezau je však věrný své roli….nepřekvapuje….,ale o tom …pokračování příště .

Abychom z toho nebyli jako čtenáři ušetřeni, položme si otázku, kolikrát jsme my sami položili na oltář svého náboženství bližního, aniž by to takto po nás Hospodin skutečně chtěl. 

 

Skutečně za misku čočky?

    20Izákovi bylo čtyřicet let, když si vzal za ženu Rebeku, dceru Aramejce Betúela z Paddan-aramu, sestru Aramejce Lábana. 21Izák naléhavě prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin se dal pohnout jeho prosbami a jeho žena Rebeka otěhotněla. 22Ale děti se v jejím nitru kopaly. Řekla si tedy: Je-li tomu tak, k čemu mi to je? A šla se dotázat Hospodina. 23Hospodin jí řekl: Dva národy jsou ve tvém nitru, dvojí lid z tvého lůna se navzájem oddělí. Jeden lid bude silnější než lid druhý a starší bude sloužit mladšímu. 24Když se jí naplnily dny ku porodu, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. 25První vyšel celý ryšavý, chlupatý jako kožich. Dali mu jméno Ezau. 26Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dali mu jméno Jákob. Když se narodili, bylo Izákovi šedesát let. 27Když mládenci vyrostli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem divočiny, kdežto Jákob mužem mírným, bydlícím ve stanech. 28Izák měl rád Ezaua, protože rád jídal zvěřinu, zatímco Rebeka milovala Jákoba. 29Jednou Jákob uvařil jídlo, když vtom přišel Ezau z pole a byl vyčerpaný. 30Ezau Jákobovi řekl: Dej mi teď zhltnout trochu toho rudého, zde toho rudého, neboť jsem vyčerpaný. Proto ho pojmenovali Edóm. 31Ale Jákob řekl: Prodej mi teď své prvorozenství. 32Ezau odpověděl: Hle, já se blížím k smrti, k čemu mi je prvorozenství? 33Jákob řekl: Přísahej mi teď. I přísahal mu a prodal své prvorozenství Jákobovi. 34Jákob tedy dal Ezauovi chléb a jídlo z čočky. Ten pojedl, napil se, vstal a šel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

                                                                                                                     ČSP GENESIS 25,20-34


  • Je jméno v Bibli karmou, nebo predestinací, která předurčuje ,jak se aktéři musí chovat?
  • Skutečně se dá z textu odvozovat, že lidé s individuálním sklonem k dobrodružství jsou špatní ?
  • Ten co loví je špatný, ale ten co „žije ve stanech“=pase stáda,(potažmo musí je taky zabíjet) je lepší?
  • Co je na tom sníst misku čočky, když jste vyčerpaní z práce na poli ?
  • Šlo opravdu pouze o „okamžitý požitek“?
  • Byl Ezau na tolik hloupý, že vyměnil prvorozenství, za misku polívky ?
  • Není definice zatracení (i pro vegetariány), jen kvůli vláknině, zbytečně krutá?

   Chceme-li naslouchat textu, jako součásti biblického zvěstování a nikoliv jako dokumentární reportáži(která tak ani nemohla být autenticky zasána),pak je třeba obrátit pozornost k širšímu kontextu. Jména, tradována původně ústně, později v záznamech vypravěčů, měla nastínit ztělesnění posluchačů, čitatelů potažmo nás dnes.    Je tedy zbytečné si odvozovat z toho, že Hospodin dal jména lidem a oni jinak nemohli jednat. Např. Jákob je v jistém smyslu ztělesněním Izraele a zároveň je to jméno, které nekončí na hranici historie, ale přenáší se na mé, naše chování. Tím se zcela vymyká a nabývá většího zásahu ,než doslovistické, rádoby výklady, které nerespektují teologii.

  Ezau …Pokud se v prvních kapitolách genesis vyskytuje výraz „lovu“ nebo „muž pole“ čtenář té doby ihned odtává zprávu o tom, že se lov je záležitost prolévání krve bez dodržování obětních předpisů a že se „loví „na místech, kde působí temné mocnosti = pole(viz příběh Kaina Ábel…pojďme na pole=kult bratrovraždy.) Ezau razí své „náboženství“ stylem ovlivnit božstva. Přestože ví, tak si to sychruje na obě strany. Je „trendy“ a nemaže se s tím. Jde přes mrtvoly.      S velkým účelem okamžitého zisku, který povětšinou platí někdo jiný, okolní společnost. Tím je prototyp tohoto jednání pro nás zrcadlový.

 Jákob… bydlí ve stanech= zn. domov, kde je řád kultu, kam nesmí nic nečistého, nic mrzkého, nic co by mohlo sloužit k ošálení ,magii, promiňte mi ten expresivní výraz,(který použil i vypravěč):“ Žádné sračky, které se budou uctívat“ (Dt 23,14-15 kde docházelo i k uctívání výkalů),protože Hospodin je tam- uprostřed svého lidu. Nemusíte Ho nikde suplovat v podobě svého náboženství, či jiných ezozkratek. On není na okraji vašeho života jednou za týden v kostele, sboru, či modlitebně, ale uprostřed vašeho života.

  Mezi lovci a pastýři nikdy nedojde ke smíru. A to je dobře .Paradoxem textu je ,že jsou lidi, kteří mlčí při mrzkých kompromisech, dělají, že to nevidí, zápecnicky jedou své a omlouvají to, protože z lovu = pobytu na poli, pragmaticky parazitují, neb „mají co do úst „..viz Izák (Genesis 24,63// 25,28)

A k té čočce, za kterou pak Ezau „dostal čočku“ ? O tom v pokračování příště….

 

 

Krutý příběh= krutý Bůh ?

1Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil Sáře to, co prohlásil. 2Sára otěhotněla a porodila Abrahamovi v jeho stáří syna v určeném čase, o kterém s ním mluvil Bůh. 3Abraham dal svému synu, který se mu narodil, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. 4Když bylo Izákovi osm dní, Abraham svého syna obřezal, tak jak mu Bůh přikázal. 5Abrahamovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. 6Sára řekla: Bůh mi způsobil smích. Každý, kdo o tom uslyší, se bude smát se mnou. 7Ještě řekla: Kdo by jen pověděl Abrahamovi, že Sára bude kojit! A přece jsem mu v jeho stáří porodila syna! 8Dítě rostlo a bylo odstaveno. V den Izákova odstavení udělal Abraham velkou hostinu. 9Když Sára viděla, že se syn Egypťanky Hagary, kterého Abrahamovi porodila, Izákovi posmívá, 10řekla Abrahamovi: Vyžeň tuto otrokyni i jejího syna, neboť syn této otrokyně nebude dědicem spolu s mým synem Izákem! 11Abraham byl z toho velmi skleslý: byla to záležitost jeho syna. 12Bůh však Abrahamovi řekl: Nebuď skleslý kvůli chlapci a své otrokyni. Poslechni Sáru ve všem, co ti říká, protože v Izákovi bude povoláno tvé símě. 13Syna otrokyně také učiním národem, protože je tvým potomkem. 14Abraham vstal časně ráno, vzal chléb a měch vody a dal to Hagaře. Položil jí to na ramena a poslal ji s dítětem pryč. Odešla a bloudila v pustině Beer-šeby. 15Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedno křoví. 16Odešla a posadila se naproti opodál na dostřel luku, neboť si řekla: Nebudu se dívat na smrt toho dítěte. Tak seděla naproti, pozvedla hlas a plakala. 17Bůh uslyšel hlas chlapce. Boží anděl zavolal na Hagaru z nebes a řekl jí: Co je ti, Hagaro? Neboj se, protože Bůh slyšel hlas chlapce tam, kde je. 18Vstaň, zvedni chlapce a pevně ho drž za ruku, protože z něj učiním velký národ. 19Tu jí Bůh otevřel oči a uviděla studnu s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít. 20Bůh byl s chlapcem, když vyrůstal. Usadil se v pustině a stal se velkým lukostřelcem. 21Bydlel v Páranské pustině a matka mu vybrala ženu z egyptské země. 

                                                                                     GN 21,1-21 Český studijní překlad

  Taky vám vrtalo hlavou trochu hyenistické chování Sáry vůči Hagaře a chudákovi malému Izmaelovi?

  Jenom kvůli tomu, že se „posmíval“ ?

    A ještě tento tvrdý trest Bůh schválí ?

    Co je to za milosrdného Boha, když se dívá, jak chudák Hagar „nese na zádech“ do pouště malého synka?

  Tyto a další otázky a zároveň hloupé odpovědi(¹)nastanou, pokud se bude používat pouze doslovné čtení a zcela se vynechá teologický přístup. Pokud se do textu bude vlamovat klíčem, který k dané době, k tomu co chtěl vypravěč říct zcela nepatří.


Zvykem v Izraeli bylo kojit děti cca do tří let, pak byl syn odstaven a prováděla se slavnost velkých rozměrů na počest dědice. To visí ve vzduchu v napětí, neboť otázka dědictví byla vzhledem k synovi Hagar na dlani.

Tradovaný příběh, (nutno si uvědomit že původně předávaný ústně, než písemně) v uších židovského posluchače sepne AHA efekt. Sára je nejen hloupěna, která z ženského rozmaru pouze žárlí a jde jí o moc, ale chrání svého syna, nejen opičí láskou, jak by z fundamentalistických výkladů vyznívalo, ale příběh je o tom, že chrání jeho lidskost.

Ono totiž verš 9. o posmívání Izmaela Izákovi, který ČEP překládá nešťastně, jako „poštívač“ ,neodpovídá originálu. Toto slovo se v jiném kmenu slovesném v hebr. používá např. v případu kdy Potifarova manželka říká o Josefovi: „Hleďte ,přivedli k nám Hebreje, a on se u nás bude miliskovat“( 1Moj 39,14 i 17).Vyskytuje se u obětech božstvu Dágonovi, kdy chtěli přivést Samsona k nevázaným hrám. Dále pak např.když se Izraelci dopouštěli modlářství :“Nakonec se dali do nevázaných her, dováděli ,hráli (EX 32,6)

Co je na tom špatného“ si hrát“? Ten Hospodin je krutý, když zakazuje zábavu….?

Z celkové kontextu tedy vyplívá ,že se jednalo o sexuální kultické nevázanosti. V případě ze strany Izmaele právě on používá to co bylo běžným zvykem té doby a kultury. Sexuální degradací si chce kulticky podmanit a nárokovat dědictví.(Prosím neplést s homosexualitou, ke které se primárně Bible nevyjadřuje). K tomu by nasvědčoval i v příběhu vypravěče překlad Izákova jména, který se dá i vysvětlovat, jako „ať se mi směje, kdo o tom uslyší“.

Pak už příběh dává smysl a na Sáru, Hospodina vrhá úplně jiné světlo.

Kdyby překladatelé neolamovali příběhům hroty, puritáni své doby používali teologii nevznikali by takové propasti pochopení k biblickým příběhům.

Na konec ještě malé přiblížení textu. Možná namítnete: „Jak mohl Izmael někoho sexuálně degradovat, když byl(jak text píše…maličký ,nesen na zádech matky…HA „?   A.) Dát „dítě na ramena“ je ve vyprávění symbolický právní úkon, kdy jsou veškerá práva a povinnosti přeneseny na matku.

B.) „Vždyť to miminko položila pod keř…HA“ ? Opět klasický zvyk té doby, kterému byla Hagar dobře poplatná. Pokládá pod posvátný keř, křovisko a chce tímto způsobem donutit božstvo k činu. Proto „pozvedla hlas“ =vzývá.

Příběh vypravěče je v závěru o tom, že Bůh, jediný pravý, milosrdný Bůh nemoralizuje Hagar co tam řve a uctívá za koště, ale vstupuje do příběhu, nejen nějakou ezoterickou poučkou, ale na rozdíl od falešných božstev prakticky= prostě dá jim napít a pokolení Izmaele je zajištěno.

No není Pán Bůh machr ?

A dál? No tam je to taky napínavé….ale to už si nastudujte sami a nebojte se teologie, než vám to někdo opět blbě „předžvýká.“

 

 


(¹) Drama Věků E.G.White „údajné vidění“ str.101

Tleologie, nebo teologie?

  Zatím co jiné denominace hledají v teologických konferencích onen záblesk Božího slova, tak adventisté opakují do úmoru svoji nauku, která je teologii na hony vzdálená.

Porovnejte si sami:

 

                                                                                             John Barton-Historie Bible

“ Re-censeó“ práce -Věroučné články CASD

IMG_20210426_150254

 

 Při vší úctě k práci jako takové (a autorovi, kterého z toho mála co znám, mám rád),jsem si vědom, že to uspořádat, byla dřina a určitě i okolní teologický svět u nás dostal konečně chybějící přehled, který na trhu chyběl.
Takže odděluji posloupnost zpracování, přehlednost ,ale i odkazy práce(které jsou nejdůležitější) od obsahu samotného.
  K dění věroučných článků:
    Určitě mnoho lidí ve stodole br.Arnolda rozumělo pěstování kukuřice a určitě u toho měli zůstat a nepouštět se bez zahození vnímání historie, teologie do tak velikých prohlášení, které musel potom každý adventistický teolog dějinně „žehlit“ a upravovat, aby se to tak nějak vešlo přes zuby do obsahu kontextu písma.
Bolest common sense čpí z každého výroku tehdejšího hnutí. Tam už je špatně postavený základ vytvořený na vyděračské euforii blízkého příchodu a neustálé se vymezování proti někomu. (To byl a je vždy hnací mechanismus učení adventistů). Lpění do doslovném výkladu a doslovné inspiraci předurčilo i chápání věroučných článků,ale i osoby E.G.Whiteové.
  Ono sice z prvního pohledu heslo sola scriptura ve spojení se selským rozumem zní svatě, ale krátká historie CASD, generální konference, ale i praktický dopad na život a chování členů ukazuje kam to vše vedlo a vede.
  Doporučuji k tomuto nastudovat třeba tento článek z roku 1996
  Už jen „zaječí výkřiky“ schopných teologů v CASD při vývoji věrouky (většina tam již po 80 letech není) ukazují, jak je neměnné ono fundamentalistické pojetí a vše jen připomíná onu Cimrmanovskou scénku -Leffingelova-Bronštajnovu metodu psacího stolu,kde stejně stůl zůstává, ale demagogicky se mění sektory uložení gumy a tužky.
 Zrovna i tak je neměnné a nepřekročitelné v jakémkoliv bodě  s čímkoliv pohnout, aniž by to nenarušilo již daný stín (str. 23.) “ autoritativní post-kanonické prorokyně, která je Bohem inspirovaná stejně jako pisatelé Bible“ (str.21.)=
To je ono nešťastné ……vše ostatní s vývojem, nebo různými názory adventistických teologů jsou jen tanečky a zaječí výkřiky do ticha před hranicí onoho nedotknutelného. Jak jsem již mnohokrát napsal-na Titaniku se pouze přesouvají lůžka.

Už jen poznámka na str.11. znovu dokládá onen „trapný přešlap“ E.G.Whiteové ohledně vyjádření osob tmavé pleti, nebo se ukazuje její totální prorocká absence ohledně angažovanosti za práva a rovnost černých obyvatel.(Aby ne…mnoho z nich sloužilo v podobě otroků v adventistických rodinách té doby.

  Snad trochu nadějný pro adventismus byl rok 1980 (str.16)nicméně i tam byl použit princip „Sola skříptura“a mnoho nadějných vzdělaných lidí odešlo, nebo bylo odejito z CASD.
( Krize svědomí -str. 5. 1982 „tehdy odstoupilo, nebo bylo zbaveno kazatelské služby více jak 120 kazatelů).
  Adventismus si vymyslel vlastní poměrně složitou hru ohledně spasení, jejíž pravidla nehrají, neznají ani nechtějí znát(protože Milost je zdarma) jiné křesťanské denominace a proto výsledná věta věrouky musí vždy zákonitě vyjít (viz. str.51.) že :“Na uvedeném základě stojí a padá církev ostatku“ myšleno vylučovací metodou samozřejmě adventismus (str.60.)
  Pro jistotu připomínám, že se stále bavíme o věroučných článcích a né o osobním prožívání víry jednotlivců CASD ,kteří (alespoň v Českém prostředí) si tyto výroky předělali k obrazu svému a většinu nedodržují a obcházejí.
  Pokud prohlásím v knize ono za A)  z výňatku C.V.Pospíšila ,že :“církev musí mít svoji identitu“, je třeba vnímat i ono za B) kdy ve své knize Hermeneutika mysteria jasně ukazuje ,kam vede ono lpění na sola sciptura bez sola fide a sola gratia.(1.)
  I přes rádoby nadějné nadhození otázek v závěru knihy, že jsou některé věci „na pohybu“, stále zůstává adventismus v zajetí neměnnosti vlastního pohádkového „Velkého sporu“(str.62.),kde ona „stodolová teologie br,Arnolda“ často zachraňovaná hybridními výklady adventistických profesorů, odmítá historické souvislosti, vědu, biologii, darovaný rozum a hlavně teologii.
——————————————————————————————————————–
 (1.) Stejné nezodpovězené otázky pokládá oponent na diplomovou práci ThDr. Dalibor Jiří Vik, Ph.D.
     To se týká jednak otázek ryze praktických (návrh na explikaci či reformulaci zavádějícího výrazu “krédo”), jednak teologicko-hermeneutických (Pavlík např. správně poukazuje na to, že “věroučné články” budou pro adventistu, který se s nimi věroučně ztotožňuje, vždy prizmatem, skrze něž bude pak nějakým způsobem přistupovat i k Písmu, a to vlastně bez ohledu na to, co o tom bude v samotné věrouce stanoveno, čímž dle mého názoru opatrně naznačuje, že organická a živá skutečnost církve dogmatiku vždy předbíhá). Je možná trochu škoda, že autor nerozvíjel více právě tuto část práce a nenechal zvučněji zaznít vlastní názory na předkládané problémy.       Vzhledem k druhu práce je to ale pochopitelné a nemíním to jako výtku. O to více se těším, že by právě tyto mohly tvořit ústní část obhajoby, k níž jako námět předkládám následující otázky:
(1) Může být skutečně Písmo jediným “krédem” a “normou” života církve? V jakém smyslu ano a v jakém nikoli?
(2) Jaké ekleziologické důsledky pro církev plynou z uznání legitimity post-kanonických proroctví?
(3) Jak se v praxi buduje a prosazuje autorita post-kanonických proroctví a jakou funkci má v tom případě teologie?

Lži o Bohu kterým věříme

Jistě jste již mnozí zaznamenali, že vyšla další kniha od autora  Chatrče.

Wm.Paul Young opět nabízí pohlazení v podobě dialogu a vztahu v zajímavých úvahách, které mnohým seberou jejich rádoby jistoty.

Doporučuji přečíst.img.obrazky.cz