https://youtu.be/njjIWz9nDfE

Zveřejňuji odkaz na výbornou esej:

Dědictví otců aneb Proč vzdycháme po zlatém věku

Už jen poznámka na str.11. znovu dokládá onen „trapný přešlap“ E.G.Whiteové ohledně vyjádření osob tmavé pleti, nebo se ukazuje její totální prorocká absence ohledně angažovanosti za práva a rovnost černých obyvatel.(Aby ne…mnoho z nich sloužilo v podobě otroků v adventistických rodinách té doby.

Jistě jste již mnozí zaznamenali, že vyšla další kniha od autora  Chatrče.

Wm.Paul Young opět nabízí pohlazení v podobě dialogu a vztahu v zajímavých úvahách, které mnohým seberou jejich rádoby jistoty.

Doporučuji přečíst.

                  ANEB REHABILITACE TEXTU A VÝKLADU ^(1.)

Gn 33,18-20    Gn 34,1-4

1. REAKCE NA VÝKLAD, ŽE JÁKOB „NEMĚL CO DĚLAT U HRANIC MĚSTA ŠEKEMU“

 Jákob je na cestě, kterou mu sám Hospodin „navrhl“-je na cestě domů. Je ve shodě s Boží vůlí, když odmítá nabídku Ezaua, aby se usadil v Edomu.

Přechází Jordán,(jak zpívá Karel Gott-“Řeku všech nadějí“) a směřuje k městu Šekem, neboť právě ono je klíčem k celé kenánské zemi pro polohu a význam.

Další důvod se domnívat, proč je Jákob stále s Bohem, je to, že první co na místě udělá, staví oltář jedinému Bohu (výraz „el“)a dává tím najevo svému lidu(tudíž i Dině),že se nemíní ohýbat před místními bohy. Zasvěcuje toto místo Bohu, které se pak historicky ukazuje, jako důležitá součást izraelského kmenového svazu, který zde obnovoval smlouvu.

Draze toto území vykupuje a vypravěč příběhu v bibli mu to ani náznakem nevyčítá, natož pak pán Bůh.

Vyslovit větu,“že tam neměl co dělat“, je jako vykládat text, že Izrael neměl co dělat v zaslíbené zemi. Na trase cesty se takto usazoval u vícero kenánských měst.

2. REAKCE NA VÝKLAD, ŽE MALÉ, NEVĚDOMÉ DĚVČE ZA NIC NEMŮŽE

   Vždy se snažím v textu vnímat slovesa. Starozákonní pisatelé často jediným slůvkem dávají zvrat dějům, který současný Evropan často nepostřehne.

Proto mě zaujalo slůvko „ si vyšla“.34,1

Ono vyjití není jen popsáno vypravěčem pro vyplnění děje, ale chce naznačit posluchačům, že je to „vyjití“bez povolení, bez pověření. Tato její cesta-nikoliv nevědomá vycházka-je svévolná.

Izraelci už podle toho, jak rychle někdy přijímali kenánské zvyky, nebyli v informovanosti toho, co zrovna „frčelo“nikterak pozadu. Dina se nešla podívat na to, co se nosí, ale chce spatřit dcery země-kenaanky 27,46 a jak jinak, určitě né na house párty,ale na slavnostech baalismu,který jim jsou vlastní, při kultech se sexuálně orgiastickými prvky, o nichž snad nejde ani historicky spekulovat.(2.)  Text a dění okolo prozrazuje, že v Dině se probudila žádostivost po nespoutaném kenánském kultu. Musela počítat s tím, že když se dostává do blízkosti těchto náboženských orgií, může se stát obětí sexuální žádostivosti obyvatel města. Nebylo by to poprvé, kdy by si lid na slavnosti vybral někoho „výjimečného a nového“.

„Bohové“ kenánců každou abnormalitu vítají. Pro dívku vybranou pro tento obřad to bylo ohromné uznání její krásy, veliká pozornost např. ze strany nejušlechtilejších bojovníků té země a čest. V mnoha národech, k tomuto obřadu přistupovaly dívky dobrovolně.

Není to poprvé, co se někdo z Izraele chce zúčastnit toho, před čím je vždy dopředu varován.

Omlouvat Dininu nevědomost věkem nemá podklad, neb už jen selským rozumem by si malinká nevědomá dívka těžko prosadila tuto cestu, ale především nelze pouze stavět na výrazu ve verši 4. ,kde je v hebrejštině použit výraz „jalda“=děvčátko.

Tímto oslovením se neudává věk dívky, ale pisatel textu zde jakoby sympatizuje s Šekemem,když popisuje jeho uchvácení láskou a myšlenky na manželství. Jinak dále v textech je už používán v popisu Diny hebr.slovíčko „nará“=dívka. Tím nikterak nepopírám zvyklosti té doby, že byla velmi mladá.

Dalo by se dále hovořit o onom popisovaném „znásilnění“, kde nejde ani tak o fyzickou, tělesnou nehoráznost, ale dle původního textu se ukazuje, že problém tkví především o poskvrněnosti kultické-to co ekumeničtí přeložili jako „znásilnění“ hebr.popisuje jako n-b-l(n balá)= blud, hanebnost. Účast zapojení do něčeho proti Bohu. Což opět dokazuje to, že Šekem si Dinu nezavedl do svého pokojíčku, ale účastnili se veřejných slavností. Proto volají Dininy bratři, že s ní zacházel Šekem jako s něvěstkou(né děvkou, jak píše ČEP – Kraličtina,nebo Jeruzalémská bible,21 – má v tomto místě lepší překlad). Nevěstka právě v této době odehrávání děje nebyla ona šlapka, prostitutka za peníze jen v tělesné oblasti. Označení překladu nevěstka je ta, která je účastna v oblasti kultické, náboženské,“práce“ve svatyních. A v tom je ten špatný prvek „nábožensky-kultického zaprodání“, který popisuje vypravěč v příběhu.

Na kolik jsme my v pokušení exhibitovat se svojí vírou v náboženské kompenzaci-být středem toho „náboženského hlaholu,“ který kolikrát vnímají jenom naše uši, ale Boží určitě ne.

——————————————————————————————————————

^{(1.) Reakce na některá doslovistická „ kázání “}

^{(2.) Viz. např.Josefus Flavius I.  21,1}

Mt 25:31 – 46

B21  „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy.
 Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů.
Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici.
Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa.
Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě,byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘
Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali ti najíst anebo žíznivého a dali ti napít?  Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘
Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘
Těm po své levici tehdy řekne: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly!
Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít.
Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘
Tehdy mu odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?‘
Poví jim: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.’Takoví tedy půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ 

   Oblíbené místo některých církví, které rády bubnují apokalyptickými statěmi na city oveček, ženoucí je k větší motivaci do „evangelizačního zapojení“ k náboru dalších členů do svých řad .^(1.)

Přitom příběh je úplně o něčem jiném. Naschvál jej Matouš až únavně polopaticky opakuje. Při tomto posledním soudu se totiž vůbec neřeší, kdo jakou měl pravdu, kdo jaké učení, kdo něco dodržoval, kdo do církve přivedl a pokřtil nejvíce lidí. A už vůbec se neřeší, která církev tedy neměla to správné učení a nedodržovala to či ono.

Jednoduše Pastýř dělí ovečky, které vůbec netuší, proč vlastně jsou na té dobré straně. Ani jedna z nich neřekne – to je dobře, že jsem něco dodržoval, misionařil a teď je to odměna. Prostě žádná náboženská kompenzace, ale neuvědomělé křesťanství. Pro mnohé i anonymní – protože Pastýř nezhodnocuje bonus pro ovce vpravo, příslušenství k církvi.

A tak namísto velkolepého řešení „drama věků“ se zde řeší obyčejné banality života, jako třeba to, kdo někomu dal kus chleba, nebo třeba aktuálně, jak až moc se nechali nesoudně zatáhnout do xenofobních černobílých, až nacistických frází vůči složitému problému uprchlíků. Prostě jak se chovali vůči lidem okolo – aniž by to prodali jako “svědectví“. Obyčejné sousedské či pracovní vztahy všedních dnů.

Pomoc druhým, která byla tak spontánní a neuvědomělá, že to ti dobří dávno zapomněli. Nedělali to pro církev, pro Boha, ale prostě tak. Co když o tom je křesťanství?

^(1.) Např. v adventistické církvi je toto učení nosné – pro ukázku uvádím např. 3 zdroje stěžejních a aktuálních pilířů učení:

– Proto se na službu ve městech rozhodla zaměřit i církev adventistů. V mnoha oblastech se naší církvi v evangelizaci dařilo lépe v zemědělských oblastech, ale na misii ve velkých městech se zapomínalo. Pokud tedy chceme zvěstovat evangelium celému světu, musíme se zaměřit na velká města.

(CASD úkoly sobotní školy 2016/září, lekce 12., str. 81.)

–  „Adventisté sedmého dne byli vysláni do světa jako strážní a nositelé světla. Bylo jim svěřeno poslední varování hynoucímu světu. Ozařuje je nádherné světlo Božího slova. Bůh jim svěřil nesmírně důležitý úkol – aby zvěstovali poselství prvního, druhého i třetího anděla. Žádný jiný úkol není tak důležitý. Proto nesmějí dovolit, aby jejich pozornost upoutalo cokoliv jiného.“

(E.G.White (9T 19))

– Věřící, kteří se pevně přidrží Spasitele a nenechají si vzít pravdy, které obsahuje poselství tří andělů, si uvědomí svoji odpovědnost a budou předávat toto poselství druhým.

(Modlitební přednášky Advent 2015, str. 8. Ted N. C. Wilson, předseda Generální konference CASD)

 Gn 18:1 – 8. ČSP

  I ukázal se mu Hospodin u Mamreho dubů, když seděl u vchodu do stanu za denního žáru. Když pozvedl oči a rozhlédl se, hle, tři muži stáli proti němu. Když je uviděl, běžel jim od vchodu do stanu vstříc, poklonil se až k zemi a řekl: Panovníku, jestliže jsem nyní nalezl ve tvých očích milost, nepomíjej prosím svého otroka.
Nechám přinést trochu vody, abyste si mohli umýt nohy, a odpočiňte si pod stromem. Vezmu trochu jídla, abyste se posilnili. Potom půjdete dál. Vždyť proto procházíte kolem svého otroka! Řekli: Udělej, jak jsi řekl.
Abraham pospíchal do stanu k Sáře a řekl: Rychle zadělej tři míry jemné mouky a udělej podpopelné chleby.
   A Abraham běžel k dobytku, vzal jemné a hezké tele a dal ho mládenci, aby ho rychle připravil. Potom vzal máslo, mléko a tele, které připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.

V parném poledním horku sedí muž stařeckého vzezření a s pohledem jakoby upřeným do minulosti přestává vnímat realitu kolem sebe. Vzpomínky. Ach ano, jen ty vzpomínky se tlačí na povrch všedních dnů.

Vzpomíná na svá pevná přímočará rozhodnutí jít za Bohem. Vzpomíná na prožitky protkané přítomností Božího hlasu. Ale jakoby i jemu se možná protiví stokrát zmiňovaná věta: “To za nás…..“. Najednou nelze žít z minulosti.

Kde jsou ty chvíle, kdy dennodenně očekával naplnění Božího slibu narození dědice. A teď mu tahle věta zní jako ironie nebe. Není hloupý, aby si nespočítal na prstech ruky a všech životních zkušeností, že i lidské tělo je vázáno zákonem stvoření a při pohledu na sebe i na Sáru… ví své. Oba vědí, jak píše verš 11., že jsou sešlí věkem.

Tolik prošlých dnů, tolik modliteb a ani dnes nekrátí nudu ve stínu stanu, ale bojuje. O vlastní víru v Boha.

Ano, veliký muž víry – aktivní, horlivý, nyní sedí u vchodu svého stanu a jakoby rezignuje. Možná ztratil své nové otázky, odpovědi. Důvod, proč dělat to, či ono.

Možná jsme to taky zažili. Dny, kdy není síla na nic, jen rezignovaně sedět a koukat    (promiňte výraz) jakoby do blba. Snad stokrát to vypadalo na to, že Bůh by už měl uvést něco v pohyb, že by měl uvést něco v průvan a zatím je jen veliké horko života, v kterém se bolestivě hledá Boží vůle.

A není náhoda, že stanuje na místě, kde před časem postavil Hospodinu oltář (GN13,18), jakoby chtěl vzkřísit minulost.

Dnes už nevymyslí žádnou zkratku, tak jako dřív s lhaním ohledně Sáry, už neprodá „svou promodlenou zkušenost“^(1.). Oba jsou otupeni čekáním.Pán Bůh přichází vždy tak nějak z jiné strany, jinak než v našem čase.

Nikde v textu není zmínka o tom, že jej navštívili Boží poslové proto, že provedl nějaký náboženský úkon, že něco delší dobu dodržoval nebo proto, že držel půst a modlitební týden. Právě ono Boží navštívení je nejsilnější ve chvíli, kdy nám selhávají naše zaručené náboženské fígle, kdy se odevzdáme Bohu do rukou.

V textu dále čteme záhadné místo, které vyvolává spousty otázek.^(2.)

Jak z navštívení tří mužů poznal Abraham, že jsou od Hospodina?

Že by podle toho, že se muži náhle zjevili?

Nebo že v tom vedru bylo nemožné pro normálního člověka cestovat?

Na to se jednou zeptáme. Každopádně původní text dává vytušit symbol božské trojice ve verši 10,13,15, když mluví v jednotném čísle. A co víc, že člověk nemůže Boha pochopit jinak, než ve své lidské rovině. Proto je Bůh Bohem, že často přistupuje na naše pravidla hry, abychom Jej lépe pochopili. V Abrahamově případě je to hostina. A je to hostina ne ledajaká.^(3.)Chleba z 3 měr mouky.^(4.)Šlo tedy o chleby z 36 litrů.

Navíc po upečení telete bylo potřeba maso patrně v tom vedru zkonzumovat.

Abrahám neškudlí na Pánu Bohu. Do setkání s Bohem investuje vše nejlepší co má.

Pán Bůh co se milosti a zaslíbení týká rozhodně na Abrahamovi neškudlí.

^(1.) Třeba v sobotní škole.

^(2.) Např. v knize Drama věků autorka ve svém vidění tento děj jakoby přeskočí.

^(3.) Zklamal by složením hostiny příznivce zdravé výživy.

^(4.) 1 míra= 12 litrů

Mk 5:24 – 34
ČSP  …. Následoval ho velký zástup a tlačili se na něho. 

A byla tam žena, která měla dvanáct let krvotok.
Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a vynaložila všechny své prostředky, nic jí to však neprospělo, ale spíše jí bylo hůře.

Když uslyšela o Ježíši, přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho šatu.
Neboť si říkala: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu zachráněna.“
A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení.  Ježíš hned v sobě rozpoznal tu moc, která z něho vyšla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se dotkl mých šatů?“
Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a říkáš: Kdo se mne dotkl?“
Ježíš se rozhlížel, aby spatřil tu, která to učinila.
Žena se ulekla, a protože věděla, co se jí stalo, s třesením přišla a padla před ním a řekla mu celou pravdu.
A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď uzdravená ze svého trápení.“ 

Příběh jakoby mimoděk v komponovaný do pasáže v bibli a lehce přehlédnutelný.Vyprávění, která Matouš na rozdíl od jindy stručného Marka krátí. A to je škoda. Zdroj příběhu v evangeliu Marka, odkud nejspíše čerpal i Matouš, se soustřeďuje na obšírný popis toho, jaké všechny možnosti žena vyzkoušela. A jak dlouho. Co vše na to vynaložila.

Psychologové často přiřazují ono krvácení k psychosomatickým nemocem, kde vlastně tělo prozrazuje něco, o čem člověk už nechce mluvit, co vytěsňuje. A tato žena je zraněná přímo v jádru své ženskosti. Nejen, že to musí být nepříjemné, bolestivé, oslabující, ale i trapné pro její sexuální oblast. Prostě šmitec s jakýmkoliv vztahem blízkosti, a co nejhůř, podle Zákona i odsun z jakéhokoliv prožívání náboženského společenství. Je rituálně nečistá.^(1.) Nesmí se zúčastnit bohoslužby, aby nabrala povzbuzení, a v tehdejší době jí nikdo nedonese mp3 nahrávku kázání.

Nikdo se jí nesmí dotknout, natož dotknout se jejího srdce…..I proto Marek popisuje – nerezignovala, nevzdala to 12 let, vyzkoušela všechny rady, léčitele, lékaře, šamany, babské rady a teď ví, že jí zbývá jediné a přitom vše. Víra.

  Musí do toho jít na 100%, protože jestli i toto nevyjde, tak nejen, že namočí Ježíše do rituální nečistoty, nejen, že riskuje, že se veřejně ztrapní, ale i to, že se její intimní problém bude (promiňte mi to slovo) rozmazávat veřejně.

Nejedná se o nějakou magickou víru, kdy se z Ježíše stává talisman pro štěstíčko. Vždyť se nikde přesně nedozvíme, jak vnímá Ježíšovo božství. Jde o víru ve spojení s odvahou. Měla velkou víru, že dotek bude působit opačně – očistně pro ni.  I proto se jej dotkne anonymně zezadu. A zde opět typické pro Markův popis, který se s ničím nemazlí….používá slovo a hned. Nejen, že udává posluchačům rychlost dění , ale především jim oznamuje, že právě ta velká víra láme okamžiky. Je to ona minuta lotra na kříži, která rozhoduje o věčnosti.

Ježíš si ji vyvolává jménem. Nechce nechat rovinu víry v neosobní anonymitě. Nechce prožívání nechat v neosobnosti. Žena předstoupí a na veřejnost se vyklopí celá pravda.

Není spásný a léčící onen dotyk, ale čin víry prolomit Zákon. Neudělala nic proto, že by přitakala rozumovým naukám a „pravdám víry“. Byla „nepraktikující“.

A to je právě to, o co Markovi a zejména Ježíši jde. Ježíš je pro záchranu člověka ochoten přestoupit (podotýkám, že do chvíle kříže je stále platný a závazný Zákon), stát se nečistým, hříšným jen proto, aby ženě, ale i nám, kteří jsme často v životě vydali taky takřka celé jmění za prolezlé slepé uličky, řekl prostou větu: Víra zprostředkuje spásu a spása je dar – ne odměna.

^(1.)  3Moj 15,25-27

.

  Gn 9:22 

ČSP  Chám, otec Kenaana, viděl nahotu svého otce a oznámil to venku svým dvěma bratrům.

Gn 9:23 

ČSP  Ale Šém a Jefet vzali plášť, položili si ho na ramena, šli pozpátku a zakryli nahotu svého otce. Jejich tváře byly odvrácené, takže nahotu svého otce neviděli.

 Gn 9:24 

ČSP  Když se Noe probral ze svého vína a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl,

 Gn 9:25 

ČSP  řekl: Buď proklet Kenaan! Ať je svým bratrům posledním z otroků.

   Již jsem se pokusil dotknout výkladu předchozích veršů

http://www.cestaviry.cz/?p=1078,

tak se pokusím postoupit v příběhu vypravěče o kousek dál.

   Chám viděl nahotu. Někteří to překládají jako spatřil hanbu. Nejde o to, že spatřil ohanbí, ale hanbu. Druh hanby – onu nahotu před Bohem – jsem se již pokoušel v předchozím článku přiblížit.

  Nás by ale měl především zajímat objekt Cháma, jakožto typizace lidstva.

  Nikde nečteme, že Noe usnul, ale že procitl z opojení. To, že se obnažil, hodně vypovídá o orgiastice kenaanských kultů.

Pokud zde mnozí vykladači viděli morálku a zcela opomíjeli hlubší důvody, které byly náboženské, tak zbytečně postavili Pána Boha za puritána, který surově trestá syna jen za to, že zahlédl otce bez šatů.

Někteří teologové spatřují ve vidění hanby pohlavní styk, (v. 24 když se Noe dozvěděl, co mu provedl) jiní (kterých je zřejmě více) v tom spatřují pozorování, pasení se na špatnosti.

   Ať už to bylo jakkoliv, hlavní myšlenka se týká shození, degradování druhého člověka. Sešlapání pod sebe. Jakékoli popření lidské důstojnosti. Touha se dostat nad něj. To bylo to špatné od Cháma. To se děje i dnes. V rodinách, ve škole, na pracovišti. V tom je příběh aktuální.

Systém společnosti k tomu lidi silně vede a v mnohých pracovních firmách je struktura a určitá „funkčnost“ na tom, žel, postavená.

Chám si chtěl zajistit požehnání, které bylo na jeho otci, způsobem zvráceným. Ale nikterak neznámým pro Kenaan. Chce do toho zatáhnout i své bratry. Nejde mu o to, aby se pochlubil nějakou svoji nemravností, ale zřejmě se z toho musel vyvozovat nějaký právní nárok, že je nadřazen svému otci. Že už nemá do ničeho mluvit a otázky dědictví, prvorozenství, požehnání si nárokuje jen on sám. Možná se cítil být na vrcholu, ale byla v tom jeho prokletost, kterou Noe zpečetil slovy. To bylo to, co z něj udělalo mrzáka víry a otroka svého myšlení. Nebyla to dopředu předepsaná krutá kletba od Hospodina, ale jeho vlastní nasměrování. Nasměrování typu lidí, kteří se doslova pasou na zlu a zneužívají systému.

Jsme v roli Cháma nebo budeme těmi, kteří viny napravují, smiřují a zakrývají k nápravě?