Tuto zkušenost mají nejen Ti, kteří mají z dob „zrání“ na těle vytetováno srdíčko s nápisem Jarča a současná manželka se jmenuje Kamila, ale především také Ti, kteří neochvějně kážou 100% Boží vůli, pasujíc sebe, tak často do samozvané role proroků, a pak projde nenaplněná událost, čas a najednou je vše jinak.

V době vzniku určitého duchovního „tetování“ to opravdu leze posluchačům pod kůži a čím černo-bělejší předpovědi padají, tím více se podepisují na těle těch, kteří mají sklon k náboženským pohádkám. A tak padají často silné apokalyptické předpovědi a není divu, že nezůstane jediná oblast života členů, která by nebyla dopředu s přesností jehly definována.

Je jasné, že nikdo si nepřejeme říkat cokoli, co by opět probudilo takovou masovou hysterii. Nikdy bychom neměli k prostým a snadno vzrušivým lidem hovořit o „Dni příchodu“ aniž bychom znovu a znovu nezdůrazňovali nemožnost jakékoli predikce. Musíme se pokusit jim vždy ukázat, že tato nemožnost je nedílnou součástí tohoto učení.

S. Lewise z eseje The Last World’s Night

Samozřejmě si všichni uvědomují, že ony vyřčené zaručené malůvky budoucnosti, když se jaksi naplní jinak, jdou pak bolestivě z těla církve dolů, tak je vždy připraven advokátní systém přetetování jiným obrazcem, výmluv o neviditelném naplnění proroctví, podmíněném proroctví, nebo dopředu připravená vyhýbavá věta: „Platnost našeho proroka se potvrzuje tím, že jej budou lidé kritizovat.“  Trochu mi to připomíná úsek z filmu Monty Pythonů- Život Briana.

Ono je lehké vidět Boží prst ve všem, co se stane, mnohem těžší je vidět, kterým směrem ukazuje.

Je pozoruhodné, že mnohé hnutí a náboženské spolky potřebují pro své členy hnací motor v podobě těchto „tatérů“, kde jejich kérky nesou pečeť „neomylné věčnosti“ a v konečné fázi, tak cejchují členy, aby se ukázalo, kdo je čí. Např. zajímavě stejný rukopis mají z určité doby a určitého místa Joseph Smith, Tazze Russell, nebo Ellen G.Whiteová.

Je až komické, co všechno se musí platit z poplatků členů, kolik cenzur, úprav historických faktů, oddělení, výborů, sejfů na ochranu děl, vymýšlení složitých výkladů, jen hlavně né oficiálně prohlásit:“toto tetování jaksi pozbývá platnosti.“ To vše jen proto, že výbrus, přiznání mýtů, omylů, lží bývá pro mnohé církve bolestivý. Toto nikdo nedopustí. Přes veškeré ohánění se slovíčkem o reformovatelnosti-toto zůstává nedotknutelné. A tak stále zůstávají Ti, kteří se ohánějí tetováním a Ti, kteří jej také mají, ale raději nosí košile s dlouhým rukávem. Vždyť by pak přestaly fungovat mohutné svaté kyje na členy a vše by se muselo podat v riziku svobody a hlavně vsadit „pouze“ na Boží motivující milost. Tam jsou znamení také na rukách, ale úplně z jiných pohnutek…..