Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem a je zbraní proti obojímu.
Co vše by se provalilo, kdyby se používala biblická exegeze?
Ukažme si to na jednom z mnoha příkladů.
Základ adventismu a vnímání v praxi je dodnes položen na doslovném vnímání Písma (1.) s totální absencí systematické teologie. Ti, kdo se zajímají více o historii adventistického hnutí v Americe, jistě vědí, že rozhodující byly emotivnější prvky, délky stanových proslovů, než pokorné ohnutí zad, učit se např. pochopení, jak to židovští autoři v dané době mysleli, atd. Svoji nemalou roli v tom sehrál i antisemitismus, který byl jedním z ovocí tohoto doslovného výkladu.
Další prvek, kromě fundamentalistického pojetí, byl také ten, že se vylilo s vaničkou i dítě tím, že se toto hnutí odmítlo učit z historie dávno objevených slepých uliček v církvi katolické.
Samotná garantka tohoto názoru E.G. Whiteová tuto doslovnou inspiraci = tudíž i doslovný výklad stvrzovala ve svých viděních (údajně od Hospodina).
„Tak, jako pro Izrael, platí i dnes lidu Božímu slova, která vnuknutím Ducha svatého napsal Mojžíš.“
E.G.Whiteová-Svědectví pro církev sv.6.
Nikoho z jejich současníků, ale tak i po dnes, netrkla jednoduchá otázka (nebo nesměla trknout) – Jak by asi tak Mojžíš, který napsal údajně dle vidění všech 5 knih Tory mohl popisovat svoji smrt atd.
Kdo si v době autorky dovolil trochu přemýšlet, s tím si to (opět přes vidění) vyřídila takto:
V modlitebně (v Battle Creeku) i na vysoké škole se vyučuje předmět inspirace a smrtelní lidé si přivlastňují právo říkat, že některé věci v Písmech byly inspirovány a některé ne. Bylo mi ukázáno, že Hospodin nevnukl články o inspiraci, uveřejněné v Review, ani neschválil, aby se doporučovaly naší mládeži na vysoké škole. Když se lidé odvažují kritizovat Boží Slovo, dostávají se na posvátnou, svatou půdu, a raději by měli s bázní a třesením uznat svoji moudrost za pošetilost. Bůh nepověřil nikoho tím, aby pronášel soud nad Jeho Slovem, aby vybíral některé věci jako inspirované a zavrhoval ostatní jako neinspirované. Se svědectvím se zachází stejným způsobem. Letter 22, 1889.
Čtenář si jistě všimne, jak bylo důležité dodnes udržet doslovnost inspirace autorů bible, protože tak si autorka a posléze i celý adventismus mohl vybudovat silnou pozici pro doslovnost svědectví autorky. Prostě i k jejím výrokům se musí přistupovat jako k neomylným radám přímo od Boha, které nesmějí být postoupeny kritickému zhodnocení, které by ukázalo, že to např. byl omyl, nebo osobní názor autorky.
Přemýšlivá víra
Celá řada jevů v Tóře ukazuje, že text nemá jednoho jediného autora, ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto jevy patří:
– výskyt stejného textu na více místech, opakování
– výskyt protiřečících si textů (např. zákonů)
– vnitřní rozpory v textu (ukazují na skládání textů z různých zdrojů, aniž by tyto předlohy byly sladěny v jeden kompaktní celek). Viz. například David a Goliáš, rozdíly v tradicích či předávání Zákona – spletené příběhy.
Mojžíš není autor celé Gn. Podle toho, jaká jména se používají pro stejné osoby, místa, události, v knihách existují dublety – něco je napsáno dvakrát.
Styl v Gn. se také mění – není jednotná teologie – prolíná se více teologických názorů. Znalci biblického textu se shodují na tom, že autorů bylo více, že látka je hodně stará, a některé texty se tradovaly ústně a až velmi později byly “dány na papír“.
V úvodu stojí zpráva o stvoření světa. Text neodpovídá na to, jak byl stvořen svět, ale proč.(3.)
Text o stvoření vznikl někdy v době Babylonského exilu až v 5. st. před Kr. (někteří říkají 4. st. před Kr.). Stojí sice úplně první v Bibli, ale je mladší než druhá zpráva o stvoření světa.
Autorem byli pravděpodobně kněží určité teologické školy. Autoři museli velmi dobře znát babylonské představy o stvoření světa, oslavovali stvořitele Boha Malmuka. I proto se v bibli objevují kritizovaná a mnohem starší vyprávění z babylonských mýtů – pouze je jim dána jiná podstata. Do chaosu a rozmarů bohů vstupuje Jeden, bezejmenný, který má zájem o člověka a dává životu smysl.
Bůh má o člověka takový zájem, že se klidně poníží do jeho pověr a mýtů, jen aby mu byl blíž v dané době.
Biblický text = teologie = biblická kritika chce přiblížit dobové sdělení, že ne vždy byl chaos, jak to popisují staré mytologie, ale to, co mělo svůj počátek, bude mít i konec. A to konec k novému. V tom je naděje, v tom je evangelium.
No řekněte, čtenáři. Ubírá Vám to na víře ?
——————————————————————————————————————–
(1.) Například Miller odmítá jakýkoliv jiný než doslovný výklad Bible: „Porovnáním Písma s historií jsem objevil, že všechna proroctví, která byla naplněna, se naplnila doslovně…..Když jsou takto vysvětleny, musí byt chápány doslovně v souladu s takovýmto výkladem.“
(Citováno z WHITE, J. Sketches of the Christian Life and Public Labors of William Miller. 1. vyd.Battle Creek : Steam Press. 1875, s. 46).
(2.) Odkaz se týká řady článků, jejichž autor obhajoval názor o „rozdílech ve stupních“ inspirace.
(3.) “Bůh zjevil v Písmu spolehlivou a historickou zprávu o své stvořitelské činnosti. Stvořil vesmír a v nedávném šestidenním stvoření učinil Hospodin nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich, a odpočinul sedmého dne. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého díla vykonaného a dokončeného v průběhu šesti doslovných dnů, které společně se sobotou představovaly stejnou jednotku času, jaká je dnes nazývána týdnem.“ Generální konference CASD 2015
Biblická hebrejština nemá významový ekvivalent pro řecký chronos, tj.čas plynoucí trvale a neomezeně. Podobně jako indický Šiva. V tom se biblický pohled zajímavě shoduje s novodobou fyzikou, která uznává čas jen tam, kde je pohyb, a tím problematizuje samostatnou nezávislou kategorii času.
Jan Heller – Obtížné oddíly knih Mojžíšových