Tak je tu jaro,z kterého jsem se snažil vložit trochu nálady do v textu a melodie písničky:

Gn 19:30 – 38
B21P  Lot potom z Coaru odešel a bydlel se svými dvěma dcerami v horách, neboť se bál bydlet v Coaru. Bydlel tedy se svými dvěma dcerami v jeskyni. Prvorozená jednou řekla té mladší: „Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo,s kým bychom mohly otěhotnět běžným způsobem.Pojďme, opijme svého otce vínem a spěme s ním, abychom zachovaly símě našeho otce.“

 A tak té noci opily svého otce vínem. Prvorozená šla spát se svým otcem, který nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.

 Druhého dne pak prvorozená řekla té mladší: „Hle, včera v noci jsem spala se svým otcem. Opijme ho vínem také dnešní noc. Potom jdi a spi s ním, abychom zachovaly símě svého otce.“
  I té noci tedy opily svého otce vínem. Ta mladší s ním šla spát, on však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.
Tak obě Lotovy dcery otěhotněly ze svého otce.
 Prvorozená pak porodila syna a dala mu jméno Moáb, Z otce vzešlý. Ten je otcem Moábských až do dnešního dne.
I  ta mladší porodila syna a dala mu jméno Ben-amí, Syn mého příbuzného. Ten je otcem Amonců až do dnešního dne. 

Vypravěčem syrově popsaný příběh vůbec nezakrývá, ale ani nijak nehodnotí provedený incest v rodině. Už vůbec jej nelze hodnotit očima dnešní evropské morálky ^(1.) a vyvodit z toho moralistické kázání, že tato hanba se prostě nedělá. Šlo a jde o mnohem více.

Hebr. text prozrazuje, že incest není důsledkem špatné morálky a sexuchtivosti zkažených dcer, ale je to promyšlený náboženský úkon. Je to náboženství naruby. Náboženství zoufalství.

Ke čtenáři té doby nešla zpráva o tom, že se odehrála ostuda v rodině. Příbuzenské sňatky byly na denním pořádku. I proto byl později před tím Izrael varován, ne coby neznalý (Lv18,5.7;Lv19,29).

Lot měl odejít do útočného města Coaru, spoléhat se na Boží zaslíbení, že se mu nic zlého nestane. Namísto toho zalézá do jeskyně. Všimněte si, jak symbol jeskyně v biblické mluvě vždy naznačuje vstup do podsvětí, záhrobí. Jeskyně byly často místem pohřebišť a rituálů. Tam se málokdy odehrálo něco dobrého. Lot měl hledat útočiště, na místo toho hledá úkryt (např. Iz 2,19).

Prvorozená dcera promluví. Otec náš jest již starý, a není žádného muže na zemi, ježto by všel k nám podlé obyčeje vší země. (BKR). Výrok mnohým vykladačům silně připomíná pozůstatek starého mýtu o vzniku člověka.

Člověk na útěku v kličkování před Bohem a zalezlý do jeskyní svých psychopocitů často provádí iracionální věci. Nabízí se možnost, že si snad myslela, že po zkáze nezůstal jediný chlap na zemi, nebo druhá varianta, že pokud zůstal, tak si jich vzhledem k celé minulosti ani nevšimne, a rod jako takový vyhyne.

Opět, tak jako pramáti Eva, chce obejít Hospodina a opět přes určitý kult plodnosti (tentokrát dublovaný) si sama se sestrou navozuje zkratku, jak řídit dějiny, brát je do svých rukou a ještě to nazývat „náboženskou zkušeností“, že se s tím v podobě jmen chlapců ještě chlubí.

Kolik jen takových „zkušeností“ máme, kdy se jedná ve sborech, v kostelích o incestové zkratky emotivních zážitků, které nemají vůbec nic společného s Pánem Bohem?

Pokolení, které z tohoto „výborného nápadu“ vzniklo (Moábci a Amónovci) byla známa svými otřesnými kultickými rituály, které prodlužovaly incest, krvesmilstva a sexuální praktiky do nebetyčných pozic. Pro čtenáře byly a jsou symbolem nepřátelství Izraele a vzpoury proti Hospodinu. Právě oni samotní poškozovali Abrahámův rod nejčastěji a problémy se vlečou až dodnes.^(2.)

Bible, na rozdíl od mnoha fundamentalistů, nemoralizuje, ale demaskuje. Jen popíše, kam příběh vede. Závěr, ať si udělá čtenář sám.

Dcerám opravdu nešlo o nějaké sexuální povyražení. Jednaly velice pragmaticky.

Řekly si: “Na co bylo zachránění ze Sodomy, když jako rod pomřeme.“ Neuměly a nechtěly čekat na Hospodina. Je to klasická ukázka toho, jak pragmatismus v mnoha církvích nahrazuje víru. Člověk bez víry, Boha, naděje často bere věci do svých rukou a nese si plody svého jednání, které pak ještě drze nábožensky prodává,nebo vyčítá nebesům.Ty přitom dělají vše proto,aby člověk byl dopředu byť i v šokujícím příběhu vytržen z letargie a varován.

_________________________________________________________________________

^(1.) Natož to vůbec hodnotit z opsaných výroků puritánské Ameriky 19. století ve spisech  E.G.Whiteové

^(2.)  O to více nabývá na hodnotě příběh o ženě Rut Moábské, který ukazuje, že  Bůh počítá s každým,kdo přijímá Milosrdenství.

Tam, kde chybí živé Boží slovo, není ani tak problém v nevíře, ale v tom, že je člověk schopen pak věřit čemukoliv. Členové převážně evangelikálních fundamentálních proudů amerického protestantismu jsou na toto velice chytlaví.

Není toho ušetřen ani adventismus. Ba, co víc. Vždyť historicky byl a je postaven na démonizaci okolí, černobílém vidění světa. Přináší tak členům jakýsi falešný pocit jistoty a orientace. Definice nepřítele byla vždy hnací motor, který uváděl a znovu uvádí členy do pohybu (jak se koneckonců znovu ukázalo při návštěvě a promluvách konspirátora a fabulátora W. Veitha). Ale neschopnost žít bez nepřítele nelze svést pouze na tuto jednu osobu. Adventismus v učení, ve spisech zakladatelky, v hlavních představitelích, ale i v místních sborových koloritech je opravdu houbou pro konspirační teorie.

Z mnoha konspirací jich jmenujme alespoň pár, abychom si na nich ukázali absurditu šířeného.

– Snad nejznámější je problém 11. září. Kolik mi jen členů přeposílalo „zaručené důkazy“, jak si teroristický útok provedli Američané sami. Jsem unavený z toho to nějak vyvracet. Snad jen na zváženou výsek z jedné zajímavé přednášky, kde to krásně po česku odborník z praxe komentuje:

– Vzpomeňme i na volbu prezidenta, kde opět kolovaly „zaručené zprávy“ na kandidáta K. Schwarzenberga. A to hojně od členů CASD – protože je vyznáním římskokatolik, nehodil se do krámu,

a tak členové v mém okolí volili raději ateistu Zemana. (Doufám, že jim něco došlo po letech…) Zdůvodnění: Schwarzenberg byl přece účastník zednářských lóží a spolků, vyvolenec tajné světové korporace Bildeberg, která jej předurčila vládnout české zemi. Čas od této konspirace uplynul, nic se nepotvrdilo, ani nenaplnilo… a ovoce chování současného prezidenta sklízíme.

– Další kauzou ze šířených konspirací na webech adventistů a, podotýkám, i na oficiálních světových, zaštítěných logem a chráněnou značkou CASD, jsou zaručené informace o jezuitských spiknutích a řádech, kteří se netěší na nic jiného, než jak ovládnout zemi a pronásledovat adventisty.

Nic v tom nepomůže, ani statistika současné jezuitské základny 20 000 členů, kteří se věnují převážně misii, pastoraci, vědě a vzdělávání. Prosím, v tomto počtu (dle adventistů) ovládají i islám, hinduismus atd., atd. Pokud se v Čechách někdo z vedení církve členům znelíbí, je ihned označován za tajného jezuitu nasazeného rozvrátit ostatek. (Viz zrušené příspěvky na facebooku předsedy církve od členů ve velkém počtu). Určitě má tento řád i temné stíny ve své historii jezuitské misie v Čechách a podíl na pronásledování nekatolíků, na který nelze ale pohlížet zjednodušeným pohledem Jiráskova Temna.

Nic nepomůže k vyvrácení konspiračních spisů o jezuitech, ani to, že historicky jezuité nikdy neměli v režii inkvizici, jejich zakladatel byl dokonce inkvizicí vyslýchán a jeden z jejich členů, Frederich von Spee, se zasloužil o konec honů na čarodějnice.

Na rozdíl od adventismu, jezuité nikdy nebyli nepřátelé pokroku, vždy se vzdělávali a měli zájem o vědu a z jejich řad vzešlo mnoho učenců, kteří pomohli v rozvoji lidstva.

Když např. v Praze propukl mor roku 1680 a zemřelo 32 000 lidí, byli to právě i jezuité, kteří umírali při pomoci nemocných, kterých se ujali.

A tak jsem chtěl jen nabídnout jiný pohled, abychom dříve, než si vytvoříme imaginární nepřátele, zvážili, jestli nejsme nepřáteli sami sobě, jestli nejsme namísto spatření úlohy sebe samých ve společnosti pouhými hltači konspirací.

Neděle vzkříšení

Andělé v úctě před svým Pánem

spěchali odvalit z hrobu kámen

když smrt byla tenkrát pokořena

zatím ne navždy poražena

však příslib té porážky již nám dal

když nedělního rána z mrtvých vstal

dle dávného zaslíbení Ten obětovaný

co navždy si nás vyryl do dlaní

a napořád pro nás má horoucí srdce

Jeho láska nikdy není po záruce

to jen my někdy aniž jsme v právu

v pýše a marnosti zvedáme hlavu

a vzpíráme se ve své slabosti proti nebi

a netušíme jak snadné je nikdy nebýt

když pohrdáme obětí Beránka troufale

je lépe počítat se mezi bědné a zoufalé

kteří po pomoci a naději touží

než skončit jako všichni co se bouří

v nebytí jednou – navždy a napořád

až Vítězný Beránek nastolí svůj řád….

Beránek

Beránek v nejrůznějších podobách

je světlem v našich černých tmách

dodává odvahu na cestě údolím

ochotný zůstat i když bolest přebolí

nevnucuje se ani nikoho nenutí

neříká že není jiného vyhnutí

přichází do života jako dar

příležitost jakých není pár

v čem spočívá opravdová naděje

kdy slza opravdové lítosti se zachvěje

než skane na konečcích řas?

Jen dnes je možná ten pravý čas

zítra už přece být nemusí

příležitost pro další pokusy

přiznat si bezmoc smýt vlastní vinu

jinak než díky oběti dané v Božím Synu….

Beránek nepoznaný

Chodil světem nepoznán sám Bůh

dýchal s lidmi ztracenými stejný vzduch

a oni ho odmítali

zajali a bičovali

po nesmyslném soudu

na kříži vnucovali houbu

aby omámili tělo a způsobenou bolest

jenže On to všechno musel unést

trpět trpělivě bez hlesu a němě

zasít nové semeno do neúrodné země

aby naděje vykvetla třetího dne pravá

po Narození a Smrti je Vzkříšení ta zpráva

kterou slyšet potřebují bohatí i mocní

stejně jako chudí a ztrápení nemocní

i sebevědomí lidé bez svědomí

a nejvíce ze všech snad právě i my….

Beránek Boží snímá hříchy světa dál

a svět se v kole točí – konec ještě nenastal….

© Hanka Ščigelová

(Pomezí 25.3.2016)

   Občas mi napíší taky lidé, na kterých se adventismus natolik podepsal, že formulují svoji víru v Boha jako něco, o čem už nechtějí ani slyšet. Mají dojem, že svoji víru totálně ztratili.

   Je otázkou, jestli to, co ztratili, nebyly pouze náboženské iluze. Není divu, že se někdo po letech postaví všem zbožným příručkám, asketickým výkonům a frázím. Často i samotné učení živené moralistickými citáty E.G.Whiteové zavinilo svoji psychologickou naivitou vnitřní utrpení a pokřivení osobnosti  lidí,kteří by jinak ve vztahu k Bohu byli fajn.

  Tak dlouho v sobě potlačovali svoji individualitu, že to jednoho dne prostě bouchlo a odneslo to i „celé nebe“. Jen jim bylo zatajováno ono gratia supponit naturam- to že milost předpokládá přirozenost.

Přirozenost v hledání, pokládání otázek, pochybování, v pádech….

   Doufání v systém, který sice vydával zvuky, točil se, blikal v naplněných programech, ale tak nějak se míjel s osobním Pánem Bohem. Pokud je toto ztráta, pak není čeho litovat. V určité době může být čirý ateismus, ono dotknutí se dna platformou, kdy mlčení a „skrytí Boha“ je to jediné co se může dotknout našeho vnitřního já.

  Proč o tom píšu? Určitě nechci dělat advokáta Pánu Bohu a stavět se do role Jobových přátel. Jen jsem chtěl čtenáře (snad) povzbudit, že rozpadlý obraz, který někdo doposud o Bohu měl, se nemusí vejít od rámu ideologií a náboženských úkonů jedné či druhé církve.

  Po vzoru chasidů, klidně Bohu zažalujte, vykřičte, vynadejte, že Vás „zklamal“. On to snese. On, který Vás má bezpodmínečně rád-má rád i Váš ryzí ateismus, víc než určitý duchovní striptýz, na jehož konci se člověk cítí být chudý, podvedený a okradený o svoji intimitu.

        „Možná jsme zvěstovali Boha hodného úcty a klanění, avšak nikoli

Boha, který strhuje a plete se nám do života, směje se a hraje si se svými dětmi.“

                                                                                           Radio Vaticana

Vždy jsem měl rád humor a obzvlášť v církevním prostředí, kde má člověk velkou tendenci se brát vážně a pak z toho vznikají zajímavé perličky.

O humoru se nedá psát. Ten se pouze sdílí, často neplánovaně.

Každopádně jsem vždy i v církvi razil a praktikoval ^(1.) heslo, že církev, která se neumí zasmát sama sobě je sektou. Ale žel,(a to i Bohu žel) né každému je dáno.Navíc vzrůstající fundamentalismus ukazuje lidi, jak chápou sebe i „své poselství nesmrtelně vážně, až to zabíjí“.

Nemusím vtipy sdílené na netu, každopádně, abych zůstal věrný obsahu přikládám něco málo z prostředí známého čtenářům.

Nástěnka

Na nástěnku ve sboru někdo napsal?“Sníst vepřové, je jako zcizoložit se ženou.“

Někdo k tomu připsal:“Zkusil jsem oboje a nedá se to srovnat“.

Křesťanský životní styl

Ráno po svatbě v Káni Galilejské… Hosté se pomalu probouzejí, většina z nich se drží za hlavu a sténá. Jeden zvláště „přejásaný a přepitý“ muž prosí: „Já mám takovou žízeň! Skočte někdo pro vodu…“ Ježíš se zvedne, že tedy půjde, když vtom všichni svorně vykřiknou: „NE! Ty už ne…“

Misie:

Do vlaku přistoupil mladý muž. Byl zarostlý, šaty měl potrhané a na krku mu visel velký kříž. Upravený spolucestující „evangelizátor“usoudil, že by na něm měl vykonat misii a začal:
– „Zdalipak víte mladý muži, co symbolizuje ten předmět, který máte na krku“?
– „Ty vole, kdybys to ty věděl, co ten pro nás vytrpěl, tak bys ho nosil taky“! Zaznělo mu v odpověď.

Sobotní školka:

Našel jsem peněženku s 5000,- Kč
Řekl jsem si: Co by asi udělal v takové situaci Ježíš..?
.
.
.
.jedno děcko:
Proměnil by je ve víno.

Zdravá výživa:

Ve starověku se slovo vegetarián překládalo taky výrazem=špatný lovec.

          Z humoru je často ve sborech nový svěží vzduch. Kolik jen zdlouhavých napjatých členských shromáždění šlo vhodně ošetřit a zkrátit humorem.(Samozřejmě ne vždy a za každou cenu). Je čas smát se i čas plakat…. Často když je člověk bezbranný je humor a určitá nadsázka naší silnou zbraní – často jedinou zbraní – proti nadutosti, elitářství, pokryte­ctví, aroganci moci.

Humor je ze své podstaty na straně pravdy a svobody – proto se ho jistý typ lidí tolik bojí.

T.   Halík Oslovit Zachea

——————————————————————————————————————-

^{(1.)  https://www.youtube.com/watch?v=m_-X2tlbMeg}