Mt 25:31 – 46

B21  „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůnu své slávy.
 Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů.
Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici.
Král tehdy řekne těm po své pravici: ‚Pojďte, vy požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví Království, které je pro vás připraveno od stvoření světa.
Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě,byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘
Tehdy mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového a dali ti najíst anebo žíznivého a dali ti napít?  Kdy jsme tě viděli jako cizince a přijali tě anebo nahého a oblékli tě? Kdy jsme tě viděli nemocného anebo v žaláři a přišli jsme k tobě?‘
Král jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.‘
Těm po své levici tehdy řekne: ‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly!
Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít.
Byl jsem cizincem, a nepřijali jste mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘
Tehdy mu odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého nebo jako cizince nebo nahého nebo nemocného nebo ve vězení, a neposloužili ti?‘
Poví jim: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste neudělali pro nejmenšího z nich, to jste neudělali pro mě.’Takoví tedy půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ 

   Oblíbené místo některých církví, které rády bubnují apokalyptickými statěmi na city oveček, ženoucí je k větší motivaci do „evangelizačního zapojení“ k náboru dalších členů do svých řad .^(1.)

Přitom příběh je úplně o něčem jiném. Naschvál jej Matouš až únavně polopaticky opakuje. Při tomto posledním soudu se totiž vůbec neřeší, kdo jakou měl pravdu, kdo jaké učení, kdo něco dodržoval, kdo do církve přivedl a pokřtil nejvíce lidí. A už vůbec se neřeší, která církev tedy neměla to správné učení a nedodržovala to či ono.

Jednoduše Pastýř dělí ovečky, které vůbec netuší, proč vlastně jsou na té dobré straně. Ani jedna z nich neřekne – to je dobře, že jsem něco dodržoval, misionařil a teď je to odměna. Prostě žádná náboženská kompenzace, ale neuvědomělé křesťanství. Pro mnohé i anonymní – protože Pastýř nezhodnocuje bonus pro ovce vpravo, příslušenství k církvi.

A tak namísto velkolepého řešení „drama věků“ se zde řeší obyčejné banality života, jako třeba to, kdo někomu dal kus chleba, nebo třeba aktuálně, jak až moc se nechali nesoudně zatáhnout do xenofobních černobílých, až nacistických frází vůči složitému problému uprchlíků. Prostě jak se chovali vůči lidem okolo – aniž by to prodali jako “svědectví“. Obyčejné sousedské či pracovní vztahy všedních dnů.

Pomoc druhým, která byla tak spontánní a neuvědomělá, že to ti dobří dávno zapomněli. Nedělali to pro církev, pro Boha, ale prostě tak. Co když o tom je křesťanství?

^(1.) Např. v adventistické církvi je toto učení nosné – pro ukázku uvádím např. 3 zdroje stěžejních a aktuálních pilířů učení:

– Proto se na službu ve městech rozhodla zaměřit i církev adventistů. V mnoha oblastech se naší církvi v evangelizaci dařilo lépe v zemědělských oblastech, ale na misii ve velkých městech se zapomínalo. Pokud tedy chceme zvěstovat evangelium celému světu, musíme se zaměřit na velká města.

(CASD úkoly sobotní školy 2016/září, lekce 12., str. 81.)

–  „Adventisté sedmého dne byli vysláni do světa jako strážní a nositelé světla. Bylo jim svěřeno poslední varování hynoucímu světu. Ozařuje je nádherné světlo Božího slova. Bůh jim svěřil nesmírně důležitý úkol – aby zvěstovali poselství prvního, druhého i třetího anděla. Žádný jiný úkol není tak důležitý. Proto nesmějí dovolit, aby jejich pozornost upoutalo cokoliv jiného.“

(E.G.White (9T 19))

– Věřící, kteří se pevně přidrží Spasitele a nenechají si vzít pravdy, které obsahuje poselství tří andělů, si uvědomí svoji odpovědnost a budou předávat toto poselství druhým.

(Modlitební přednášky Advent 2015, str. 8. Ted N. C. Wilson, předseda Generální konference CASD)

 Gn 18:1 – 8. ČSP

  I ukázal se mu Hospodin u Mamreho dubů, když seděl u vchodu do stanu za denního žáru. Když pozvedl oči a rozhlédl se, hle, tři muži stáli proti němu. Když je uviděl, běžel jim od vchodu do stanu vstříc, poklonil se až k zemi a řekl: Panovníku, jestliže jsem nyní nalezl ve tvých očích milost, nepomíjej prosím svého otroka.
Nechám přinést trochu vody, abyste si mohli umýt nohy, a odpočiňte si pod stromem. Vezmu trochu jídla, abyste se posilnili. Potom půjdete dál. Vždyť proto procházíte kolem svého otroka! Řekli: Udělej, jak jsi řekl.
Abraham pospíchal do stanu k Sáře a řekl: Rychle zadělej tři míry jemné mouky a udělej podpopelné chleby.
   A Abraham běžel k dobytku, vzal jemné a hezké tele a dal ho mládenci, aby ho rychle připravil. Potom vzal máslo, mléko a tele, které připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.

V parném poledním horku sedí muž stařeckého vzezření a s pohledem jakoby upřeným do minulosti přestává vnímat realitu kolem sebe. Vzpomínky. Ach ano, jen ty vzpomínky se tlačí na povrch všedních dnů.

Vzpomíná na svá pevná přímočará rozhodnutí jít za Bohem. Vzpomíná na prožitky protkané přítomností Božího hlasu. Ale jakoby i jemu se možná protiví stokrát zmiňovaná věta: “To za nás…..“. Najednou nelze žít z minulosti.

Kde jsou ty chvíle, kdy dennodenně očekával naplnění Božího slibu narození dědice. A teď mu tahle věta zní jako ironie nebe. Není hloupý, aby si nespočítal na prstech ruky a všech životních zkušeností, že i lidské tělo je vázáno zákonem stvoření a při pohledu na sebe i na Sáru… ví své. Oba vědí, jak píše verš 11., že jsou sešlí věkem.

Tolik prošlých dnů, tolik modliteb a ani dnes nekrátí nudu ve stínu stanu, ale bojuje. O vlastní víru v Boha.

Ano, veliký muž víry – aktivní, horlivý, nyní sedí u vchodu svého stanu a jakoby rezignuje. Možná ztratil své nové otázky, odpovědi. Důvod, proč dělat to, či ono.

Možná jsme to taky zažili. Dny, kdy není síla na nic, jen rezignovaně sedět a koukat    (promiňte výraz) jakoby do blba. Snad stokrát to vypadalo na to, že Bůh by už měl uvést něco v pohyb, že by měl uvést něco v průvan a zatím je jen veliké horko života, v kterém se bolestivě hledá Boží vůle.

A není náhoda, že stanuje na místě, kde před časem postavil Hospodinu oltář (GN13,18), jakoby chtěl vzkřísit minulost.

Dnes už nevymyslí žádnou zkratku, tak jako dřív s lhaním ohledně Sáry, už neprodá „svou promodlenou zkušenost“^(1.). Oba jsou otupeni čekáním.Pán Bůh přichází vždy tak nějak z jiné strany, jinak než v našem čase.

Nikde v textu není zmínka o tom, že jej navštívili Boží poslové proto, že provedl nějaký náboženský úkon, že něco delší dobu dodržoval nebo proto, že držel půst a modlitební týden. Právě ono Boží navštívení je nejsilnější ve chvíli, kdy nám selhávají naše zaručené náboženské fígle, kdy se odevzdáme Bohu do rukou.

V textu dále čteme záhadné místo, které vyvolává spousty otázek.^(2.)

Jak z navštívení tří mužů poznal Abraham, že jsou od Hospodina?

Že by podle toho, že se muži náhle zjevili?

Nebo že v tom vedru bylo nemožné pro normálního člověka cestovat?

Na to se jednou zeptáme. Každopádně původní text dává vytušit symbol božské trojice ve verši 10,13,15, když mluví v jednotném čísle. A co víc, že člověk nemůže Boha pochopit jinak, než ve své lidské rovině. Proto je Bůh Bohem, že často přistupuje na naše pravidla hry, abychom Jej lépe pochopili. V Abrahamově případě je to hostina. A je to hostina ne ledajaká.^(3.)Chleba z 3 měr mouky.^(4.)Šlo tedy o chleby z 36 litrů.

Navíc po upečení telete bylo potřeba maso patrně v tom vedru zkonzumovat.

Abrahám neškudlí na Pánu Bohu. Do setkání s Bohem investuje vše nejlepší co má.

Pán Bůh co se milosti a zaslíbení týká rozhodně na Abrahamovi neškudlí.

^(1.) Třeba v sobotní škole.

^(2.) Např. v knize Drama věků autorka ve svém vidění tento děj jakoby přeskočí.

^(3.) Zklamal by složením hostiny příznivce zdravé výživy.

^(4.) 1 míra= 12 litrů

Mk 5:24 – 34
ČSP  …. Následoval ho velký zástup a tlačili se na něho. 

A byla tam žena, která měla dvanáct let krvotok.
Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a vynaložila všechny své prostředky, nic jí to však neprospělo, ale spíše jí bylo hůře.

Když uslyšela o Ježíši, přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho šatu.
Neboť si říkala: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu zachráněna.“
A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení.  Ježíš hned v sobě rozpoznal tu moc, která z něho vyšla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se dotkl mých šatů?“
Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a říkáš: Kdo se mne dotkl?“
Ježíš se rozhlížel, aby spatřil tu, která to učinila.
Žena se ulekla, a protože věděla, co se jí stalo, s třesením přišla a padla před ním a řekla mu celou pravdu.
A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď uzdravená ze svého trápení.“ 

Příběh jakoby mimoděk v komponovaný do pasáže v bibli a lehce přehlédnutelný.Vyprávění, která Matouš na rozdíl od jindy stručného Marka krátí. A to je škoda. Zdroj příběhu v evangeliu Marka, odkud nejspíše čerpal i Matouš, se soustřeďuje na obšírný popis toho, jaké všechny možnosti žena vyzkoušela. A jak dlouho. Co vše na to vynaložila.

Psychologové často přiřazují ono krvácení k psychosomatickým nemocem, kde vlastně tělo prozrazuje něco, o čem člověk už nechce mluvit, co vytěsňuje. A tato žena je zraněná přímo v jádru své ženskosti. Nejen, že to musí být nepříjemné, bolestivé, oslabující, ale i trapné pro její sexuální oblast. Prostě šmitec s jakýmkoliv vztahem blízkosti, a co nejhůř, podle Zákona i odsun z jakéhokoliv prožívání náboženského společenství. Je rituálně nečistá.^(1.) Nesmí se zúčastnit bohoslužby, aby nabrala povzbuzení, a v tehdejší době jí nikdo nedonese mp3 nahrávku kázání.

Nikdo se jí nesmí dotknout, natož dotknout se jejího srdce…..I proto Marek popisuje – nerezignovala, nevzdala to 12 let, vyzkoušela všechny rady, léčitele, lékaře, šamany, babské rady a teď ví, že jí zbývá jediné a přitom vše. Víra.

  Musí do toho jít na 100%, protože jestli i toto nevyjde, tak nejen, že namočí Ježíše do rituální nečistoty, nejen, že riskuje, že se veřejně ztrapní, ale i to, že se její intimní problém bude (promiňte mi to slovo) rozmazávat veřejně.

Nejedná se o nějakou magickou víru, kdy se z Ježíše stává talisman pro štěstíčko. Vždyť se nikde přesně nedozvíme, jak vnímá Ježíšovo božství. Jde o víru ve spojení s odvahou. Měla velkou víru, že dotek bude působit opačně – očistně pro ni.  I proto se jej dotkne anonymně zezadu. A zde opět typické pro Markův popis, který se s ničím nemazlí….používá slovo a hned. Nejen, že udává posluchačům rychlost dění , ale především jim oznamuje, že právě ta velká víra láme okamžiky. Je to ona minuta lotra na kříži, která rozhoduje o věčnosti.

Ježíš si ji vyvolává jménem. Nechce nechat rovinu víry v neosobní anonymitě. Nechce prožívání nechat v neosobnosti. Žena předstoupí a na veřejnost se vyklopí celá pravda.

Není spásný a léčící onen dotyk, ale čin víry prolomit Zákon. Neudělala nic proto, že by přitakala rozumovým naukám a „pravdám víry“. Byla „nepraktikující“.

A to je právě to, o co Markovi a zejména Ježíši jde. Ježíš je pro záchranu člověka ochoten přestoupit (podotýkám, že do chvíle kříže je stále platný a závazný Zákon), stát se nečistým, hříšným jen proto, aby ženě, ale i nám, kteří jsme často v životě vydali taky takřka celé jmění za prolezlé slepé uličky, řekl prostou větu: Víra zprostředkuje spásu a spása je dar – ne odměna.

^(1.)  3Moj 15,25-27

.