Když skřípe 22.říjen 1844

Náboženská seskupení se na svých cestách dostávají do podobných situací jako Job, tedy do situací rozporuplných, vypjatých a vyžadujících odpověď. Pokud jsou i ve společenství čestní členové, revidující svoji víru, tak tyto odpovědi, ale i také vyžadují. Tato potřeba odpovědi nutí některá společenství přehodnotit kontroverzní postoj, vyhodnotit jej jako chybný a vykročit novým směrem. Existují však i jiná řešení těchto situací. Jsou unikátní tím, že nevedou k přehodnocení stanovisek a výběru některé ze sporných variant, ale rozporné elementy jsou náboženstvím, někdy velmi sofistikovaně, uvedeny do určitého stavu souladu.

Snad i podle hesla pana Plzáka: zatloukat, zatloukat, zatloukat- se historicky postupuje např. i v otázce roku 1844. Nejedná se o dobu založení Králové Hradeckého pivovaru, ale o poměrně nosný bod učení adventistů.

1844

Součástí některých náboženských nauk jsou eschatologická učení o posledních událostech světa. Členové takových společenství věří, že jsou zasvěceni do tajemství, která většinou mají velkou existenciální důležitost (čas konce světa, příchodu Mesiáše apod.). Z toho důvodu jsou eschatologická očekávání obrovskou hybnou silou a tvoří často fundament víry, identity a prosperity daného společenství.

Některá očekávání směřovaná do nedaleké budoucnosti měla ve své době velký mobilizační účinek, napomohla k velkému náboru členů, k navýšení kapitálu a vytvoření veliké základny. Ale zároveň bylo brzy umožněno prověřit jejich pravdivost. Zdálo by se logické, že v případě jejich nenaplnění (rozporu s realitou) budou tato učení vyhodnocena jako chybná, bude následovat zánik hnutí, které je doprovázelo, popř. změna identity náboženské společnosti.

 

P.Remeš(1.) uvádí, že nenaplněná proroctví mohou být tímto způsobem řešena: „Historie dokazuje, že existují v podstatě tři možnosti. Buď se připustí, že vypočítané datum nebylo správné, a vyvodí se z toho ponaučení, že taková data není možné určovat. To je nejméně častý případ. Nebo se prohlásí, že co do počtu let byl výpočet správný, ale chybný byl výchozí bod, od něhož se výpočet odvíjel. Stanoví se nový výchozí bod a čeká se, zda takto opravený výpočet povede ke správnému datu. Případně se prohlásí, že správný byl výpočet i výchozí bod dějin, ale chybný byl výklad události, k níž se vztahoval.

Tento proces je podobný opravě imaginárního stroje (oficiální učení), jehož součást začala dřít a skřípat (rozporný element) a stroj je vystaven riziku, že se zadře (oficiální doktrína se zhroutí). Nabízí se některou ze součástek vyměnit za jinou, (přehodnotit normu, postoj) ale údržbář (náboženské autority, myslitel, členové) chce součástku zachovat, protože je původní (ochrana původního učení, platnosti původního textu apod.). Proto je potřeba vynalézt novou součástku, vhodnou redukci, nebo mazivo, které skřípající segmenty vhodně sladí. Tak se vymyslí navzdory onomu biblickému zvolání na kříži: Dokonáno jest složité schéma usazujícího Pána Boha do lineárních příček časovosti, stěhujícího se v nebi a udržující členy v napjatosti o jejich spasení.

Evangelism3

Např. v dějinách náboženství se ukazuje, že potřeba ochrany a zachování náboženských postojů může být tak silná, až dosáhne snahy eliminovat jakýkoliv vznikající rozpor „i za cenu lidských životů“. V adventismu to funguje tím způsobem, že se obětují nadějní studenti teologického semináře, čestní aktivní členové, nebo i vzdělané kapacity.(2.)

Úprava rozporů tímto způsobem může provázet náboženský extremismus a fundamentalismus (odmítnutí pokroku, poznatků vědy, všeho co se dostává s daným náboženstvím do rozporu, podřízení politiky a legislativy náboženským normám apod.).

A tak 22. října je jediné jisté, že se připomíná den Balbutiků-lidí bojující s koktavostí.

Přeji adventismu, aby i v této oblasti nezadrhával…

————————————————————————————————————–

(1.) MUDr. Mgr. Prokop Remeš (* 12. dubna 1952Praha) je český lékařgynekologpsychoterapeut a religionista specializující se na sekty a nové náboženské směry a zakládajícím členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů.

(2.) Viz.poměrně početný odchod kazatelů a inteligence z celosvětové organizace ASD v 80 létech 20. stol.

Kritika náboženství

Kritici náboženství dostávají nahrávky na smeč přímo od samotných křesťanů.

Uveďme k zamyšlení, alespoň pár kritizovaných bodů:

  1. To, jaké náboženství dnes kdo vyznává, je z velké procentuální většiny otázka nikoliv nazírání a objevování nějaké skryté pravdy, nýbrž otázka čistě geografická. Pokud se narodíte v Saúdské Arábii či v Indonésii, existuje velká pravděpodobnost, že budete muslimové. Pokud se narodíte v USA či v Brazílii, budete s vysokou pravděpodobností křesťané. V Indii či v Nepálu pak můžete počítat s hinduismem, a tak podobně. Ve světě existuje velké množství lidí, kteří pravdy svého náboženství berou smrtelně vážně a přitom si neuvědomují, že premisou pro všechny jejich absolutní pravdy je „pouhá“ geografie.

Opravdu jsme si jistí, že tam kde jsme, ve společenství není jen věcí nejbližšího spoje autobusu, příbuzenské předurčenosti, generační dědičnosti tradice, ale vnitřní zhodnocené a stále zhodnocované setkání s osobním Bohem?

 

  1. Sigmund Freud představuje dalšího významného kritika náboženství z přelomu 19. a 20. století. Freud, který byl v mládí silně ovlivněn četbou Bible, již ve svém prvním spise s názvem Nutkavá jednání a náboženské úkony označil náboženství za univerzální nutkavou neurózu.

Je prožívání víry odvislé od vsugerovaných emotivních rádoby „zkušeností“? Není tajemstvím, že církve přitahují duševně narušenější a nestálé povahy.

 

 

  1.  „Myslím si, že náboženství je nejvíce rozvratnou a nebezpečnou ideologií, jaká kdy byla vytvořena. A co víc, je jedinou ideologií, která je systematicky chráněna před kritikou, a to jak zevnitř, tak z vnějšku.“ Sam Harris

 Opravdu mohu tam, kde jsem kriticky zhodnocovat přijaté učení? Zajímá mne vůbec ještě, jak je moje církev vnímána zvenčí?

 TOP 047

4. Přesto věřící dále pokrytecky prohlašují, že právě oni jsou nositeli vědění, a to přímo    vědění veškerého. „Nejenže vědí, že Bůh existuje a vše vytvořil a nad celým dílem drží    ruku, ale vědí i to, co od nás vyžaduje, počínaje jídelníčkem a konče sexuální      morálkou,“ uvádí Hitchens. Tato hloupost ve spojení s pýchou podle Hitchense prakticky  stačí k vyřazení víry z debaty.

Dokážu ještě přiznat slovo „nevím“? Nedělám se mluvčím Boha? Jak často používám věty:“to je Boží vůle“, aniž by byla?

 

 

  1. Mezi tyto nesplnitelné náboženské zásady počítá Hitchens přikázání vzešlé ze Sinaje, které lidem zakazuje touhu po majetku, které je přeformulované v Novém zákoně do té podoby, že muž nesmí pomyslet na ženu nečistým způsobem, protože tím (myšlenkou) páchá cizoložství. S tímto a podobnými zákazy se lze podle Hitchnse vypořádat dvěma způsoby. První možností je soustavné potlačování a ponižování lidské přirozenosti. Výsledkem je hysterické přiznávání viny, falešné sliby nápravy a intenzivní odsuzování ostatních hříšníků, tedy duchovní policejní stát. Druhým východiskem je to, co jsem zmínil v předchozím odstavci – organizované pokrytectví.

Moralizuji sebe a lidi kolem sebe nesplnitelným příkazem Starého Zákona, nebo vyznávám, že žiju jen z Milosti? Vytvářím kolem sebe v církvi, nebo pomáhám vytvářet (stávám se součástí mlčením) onen“policejní stát“?

 

  1. Být věřícím dle R.Dawkinse (velikého kritika náboženství)není zločinem. Být věřícím znamená být neznalým a nevzdělaným v daných otázkách. Dawkins to ilustruje na příkladu, že on sám je neznalý baseballu, a proto o něm nikde nemluví tak, jako by na toto téma byl expert. „Podobně náboženství by se nemělo vyjadřovat k otázkám, o kterých nic neví, typu vzniku vesmíru, stáří Země, evoluce, biologie, apod.“

Mám potřebu se doslovisticky vyjadřovat ke všemu biblí bez respektování vědy, vzdělaných lidí? Vzdělávám sám sebe, když se chci k tomu vyjadřovat? Vystavím s odvahou ke konfrontaci své učení, nebo žiji jen z náboženských pověr?

Pohlazení duše

Nejen víra,ale i umění dává vícerozměrnost životu,aby nebyl mělký.Je pak škoda,pokud se církev uzavírá pouze do propagace umění,jenom za účelem své určité agitace.Z toho nemůže pak vzniknout nic jiného než trapný kýč.

Koncert folkové skupiny Žalman a spol pohladil duši.Jsem rád,že jsem mohl být s přáteli u toho…

 

Vliv KSČ a jeho dopad na chování členů CASD

  Domnívám se, že přes všechny zveřejňované hrdinské činy některých členů v době KSČ, by bylo dobré se podívat i na druhou stranu mince.

  Jestliže se 40 let nadvlády jedné strany podepsalo na lidech a jejich charakteru, byla i církev adventistů vůči tomu imunní?

 Charakterové vlastnosti českého národa, ovoce nastavení komunistů, se promítalo a dodnes promítá do řad členstva v ČR a SR.

  Určité zápecnictví, lenost ducha až hlupáctví je vždy na místě, coby produkt skupiny izolované vůči okolnímu světu. Mnozí členové nechtějí sami nic zkoumat, přehodnocovat, revidovat. Namísto toho nastupuje mělký prakticismus bez bližší sebereflexe. Často je slovo intelektuál-teolog používáno jako nadávka. Je to veliké nepochopení živé víry, která roste ze solidního teoretického pohledu k Pánu Bohu a schopnosti ji jako odezvu reflektovat do běžného  života.

Jak „svatě“ přitom znějí ony často tlumočené věty: “Víš, mne nezajímá teologie ….(nauka o Bohu,pozn.autora)hlavně ta praxe.“

  Stále zůstala ona neschopnost vyskočit z vyjetých kolejí z doby živoření církve pod komunismem.

Ve své době si KSČ a nekatolické církve velmi pevně podávaly ruku a byly za jedno v nepřátelském vztahu režimu ke katolické církvi. Mnohé církve totiž dlouhou dobu žily v iluzi, že s režimem je možné vyjít a jeho opatření jsou zaměřena výlučně proti katolické církvi. Proto se představitelé těchto církví chovali k režimu mnohem vstřícněji a on jim tuto vstřícnost po nějakou dobu oplácel. Také na Trutnovsku hodnotili státní a straničtí funkcionáři zpočátku nekatolické duchovní velmi dobře. Zatímco katoličtí kněží se dostávali v čtyřstupňovém kádrovém ohodnocení do skupiny IV (reakční), v lepším případě III (apolitičtí), nekatoličtí duchovní byli zařazováni do skupiny I (naprosto spolehliví) nebo II    (s kladným poměrem k režimu).

Např. na Trutnovsku kazatel CASD P. G. byl hodnocen soudruhy jako pokrokový, neboť se účastnil schůzí, manifestací a zapojil se zejména do vytvoření protialkoholního sboru, což strana kvitovala s nadšením.

V tomto směru měly právě oproti velkým a tradičním církvím určitou výhodu menší církve, zejména adventisté. Protože se mnohem více opíraly o laiky než o státem placené duchovní, možnosti státu zasahovat do jejich života byly výrazně menší.

ksc

  Nízká úroveň vzdělání do velké míry předurčovala sociální strukturu v církvi.Velkým počtem dělníků byla CASD známá již během první republiky, ale to bylo do značné míry dáno úspěšným šířením adventizmu v průmyslových oblastech Slezska. S nástupem druhé generace adventistů se však právě problémy se získáváním vzdělání staly překážkou k větší sociální pestrosti v rámci CASD a k sociálnímu vzestupu potomků adventistů.

Návrh SÚC na povolení CASD z 1. prosince 1953 uvádí, že „většina příslušníků církve, asi 2/3 pochází z řad průmyslového dělnictva“ a o něco dále mladší dokument Ministerstva vnitra uvádí, že dělnického původu je 85 % členstva. Což dávalo jistý poklid a toleranci ve vztahu s KSČ a vytvářelo prostor pro vzájemnou spolupráci.

Není tajemstvím, že dodnes jsou v archívu STB vedena jména a krycí jména čelních představitelů CASD coby spolupracovníků, a to včetně výplatních listin. Velikou nezodpovězenou otázkou dodnes zůstává, když někteří tvrdí, že jsou tam evidování bez spolupráce, proč se nenechali soudně vypsat (vždyť jde o hodně) a za co peníze pobírali?

Jak sám píše Jiří Piškula (člen CASD) ve své práci:

  Osobní angažovanost představitelů adventizmu v nejvěrnější a nejtvrdší složce režimu – StB – byla překvapivě vysoká.

Izolacionizmus od světa, který v určitých obdobích či oblastech hrál či hraje v adventizmu svou podstatnou roli. Tento prvek „oddělení se od světa“ je podporován počátečními zkušenostmi spojenými někdy s těžkostmi či přímo pronásledováním ze strany společnosti či úřadů, na druhou stranu ale také do značné míry vizemi adventizmu, že se CASD stane na konci světových dějin malou pronásledovanou skupinkou. Toto exkluzívní vnímání sebe sama nevytváří dobrou půdu pro sebereflexi a neprohlubuje morální angažovanost ve svém okolí.

Členové se často neumějí eticky chovat, neomalenosti se říká upřímnost a možná i proto jsou tak často dlouhé jednací výbory a členská shromáždění při řešení těchto problémů.

 

Další produkty z dob minulých jmenujme alespoň heslovitě:

– dlouholetý návyk se vymezovat proti druhému, neschopnost žít bez nepřítele

– stýskání si po starých časech, kdy moc a celý sobotní den bohoslužby byl v rukou jedinců

– neschopnost se proprat se svobodou – agorafobie= častý problém propuštěných vězňů

– narušená sebeúcta, už jen tím, že je třeba neustále démonizovat druhé

– kulturní šok = výkyv zakázaných věcí (oděv, ozdoby, make-up, televize, kino) na druhou stranu, kde to často zavání s nevkusem

– nechuť unavených k tomu, co se mění, vyvíjí, co je v pohybu, dynamické

absolutní nedostatek tvořivé interpretace v kázání, kde je opuštěna solidní exegeze a nahrazena často jen postesky nad starou dobou a pranýřováním doby současné. Moralistická klišé a role vypravěčů často připomínají sjezdy a proslovy KSČ, kde většina spala.

  Tímto článkem se nechci dotknout těch, kteří pro dobrou věc nebo zastání se druhých nastavovali svoje záda a za komunistů si odnesli své. Nicméně je lehčí být uměle vyvolaným (někdy až masochisticky) mučedníkem v oblastech, které na nás Pán Bůh jako kříž neklade. Mnohem těžší je být člověku člověkem v odrazu Ecce homo.

————————————————————————————————————–

 

zdroje:

Jan Kafka Církevní politika KSČ a státu na Trutnovsku v letech 1948-1960 a její dopady na náboženský život obyvatel,bakalářská práce

 

[1] NA, SÚC, karton 4, inv. č. 53.

[1] AMV, V-1689 MV, str. 19.

Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009

Křeslo pro hosta

Představme si fiktivní rozhovor, jaké by to asi bylo, kdybychom pozvali na rozhovor Tomáše Halíka.

Často je věřícím v učení vytýkáno nebo si i sami sobě tento stav navozují, že pokud mají pochybnosti, otázky, nemají víru. Co vy na to ?

  Být „věřící” neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností a i s ním Jej věrně následovat. Síla víry není v „neotřesitelnosti přesvědčení”, nýbrž ve schopnosti unést i pochybnosti, nejasnosti, snášet tíhu tajemství – a přitom zachovat věrnost a naději.

 

Některé církve i náboženské organizace si nárokují vstup k Bohu jen skrze ně. Je to normální?

    „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.” Tuto Ježíšovu větu s oblibou citují křesťanští fundamentalisté a „exkluzivisté”. S její pomocí tito samozvaní strážci brány nebeského království činí z Ježíšova jména šibolet, sloužící k jednoduchému rozeznávání a vylučování předem zavržených.

 

Je veliký rozdíl mezi vírou a byť i aktivním náboženstvím ?

  Na to je pěkný výrok Luthera Karla Bartha. Víra, otvírající se Božímu slovu, oslovujícímu a zachraňujícímu nás v Ježíši a jeho kříži, je podle něj pravým opakem náboženství, které se chce (marně, pošetile a rouhavě) vyšplhat k Bohu po žebříku vlastních teologických konstrukcí, zbožných fantazií či jiných intelektuálních nebo morálních výkonů a zásluh.

TomᚠHalík, katolický knìz, filozof, slaný, církev, pøednáška a mše, 14.12.2011

Jak se díváte na pojem evangelizace a misie, která je pro mnohé členy velkou frustrací ?

    Staré mluvení o Bohu se stalo nesrozumitelným a nevěrohodným: nedokázali jsme jím přimět svět ani samy sebe k dostatečnému probuzení svědomí tváří v tvář násilí, lži a pokrytectví, mnohdy jsme jím uklidňovali a uspávali, kde jsme měli zneklidňovat a burcovat, mnohdy naše slova ztratila onu ostrou chuť soli a tak se stala bezcennými. Proto „Bůh zemřel” v naší kultuře, v jazyku našich současníků; „my jsme ho zabili” tím, že jsme jeho jméno vyprázdnili a znevěrohodnili, že jsme ho psali na své válečné prapory, vpašovávali ho jako reklamní trik do projevů politické propagandy vlastních mocenských zájmů, ušpinili jsme ho v brožurkách upoceného „dokazování” a v bečkách bigotní břečky ošoupaných sentimentálních frází.

 

 

  Dnes je velmi moderní mezi kreacionisty dohadování ohledně prvních kapitol bible na doslovném znění textu. Má to nějakou váhu ?

   Je mi líto biblických fundamentalistů, že jim lpění na povrchním, „doslovném výkladu” zakrývá skutečnou hloubku a bohatost významů biblického textu.

 Příliš průhledný Bůh fundamentalistických kreacionistů, který je za šest dní hotov se svým dílem, přesně stejně jako zbožštěná slepá Náhoda, která je příliš brzy hotova se zvídavými otázkami po hlubším smyslu tohoto dění, pro mne představují dva velmi neatraktivní předměty víry a uctívání.

 

 

  Hodně se prodávají brožurky a sdílejí na internetu mezi věřícími se “zaručenými zprávami“o tajemných spiknutích. Je to živná půda pro víru ?

   Křesťanští fundamentalisté, které ostatně právě tento fanatismus krajního sekularistického fundamentalismu báječně udržuje při životě a dodává jim zdání legitimity, rádi hledají za těmito snahami temná spiknutí tajných společností (zednářů, nověji – zejména v textech „charismatiků” – hnutí New Age apod.). Obávám se, že tyto snahy ve skutečnosti koření ještě daleko hlouběji, než dohlédnou paranoidní teorie o všudypřítomném spiknutí, – totiž v jistých propastech lidského srdce, kam osvobozující moc Ukřižovaného, o jehož pouti říší temnot rozjímá církev na Bílou sobotu, dosud nedostoupila.

 

 A tak má cenu toto vyhledávat a sdílet ?

 Možná by se křesťané namísto obsesivního hledání maskovaných agentů temných sil, chtějících rafinovaně podvrátit „naše náboženství”, měli sami snažit o to, aby někdy už vyčpělé formy náboženství byly v naší kultuře a společnosti narušeny „podvratnou mocí” evangelia.

 

 

  Děkuji za rozhovor.                                 (citace převzaty z knihy T.Halíka -Dotkni se ran)

Proč se adventismus bojí biblické kritiky 2.

Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem   a je zbraní proti obojímu.


 

Co vše by se provalilo, kdyby se používala biblická exegeze?

Ukažme si to na jednom z mnoha příkladů.

Základ adventismu a vnímání v praxi je dodnes položen na doslovném vnímání Písma (1.) s totální absencí systematické teologie. Ti, kdo se zajímají více o historii adventistického hnutí v Americe, jistě vědí, že rozhodující byly emotivnější prvky, délky stanových proslovů, než pokorné ohnutí zad, učit se např. pochopení, jak to židovští autoři v dané době mysleli, atd. Svoji nemalou roli v tom sehrál i antisemitismus, který byl jedním z ovocí tohoto doslovného výkladu.

Další prvek, kromě fundamentalistického pojetí, byl také ten, že se vylilo s vaničkou i dítě tím, že se toto hnutí odmítlo učit z historie dávno objevených slepých uliček v církvi katolické.

Samotná garantka tohoto názoru E.G. Whiteová tuto doslovnou inspiraci = tudíž i doslovný výklad stvrzovala ve svých viděních (údajně od Hospodina).

„Tak, jako pro Izrael, platí i dnes lidu Božímu slova, která vnuknutím Ducha svatého napsal Mojžíš.“

                                                                              E.G.Whiteová-Svědectví pro církev sv.6.

Nikoho z jejich současníků, ale tak i po dnes, netrkla jednoduchá otázka (nebo nesměla trknout) – Jak by asi tak Mojžíš, který napsal údajně dle vidění všech 5 knih Tory mohl popisovat svoji smrt atd.

Kdo si v době autorky dovolil trochu přemýšlet, s tím si to (opět přes vidění) vyřídila takto:

V modlitebně (v Battle Creeku) i na vysoké škole se vyučuje předmět inspirace a smrtelní lidé si přivlastňují právo říkat, že některé věci v Písmech byly inspirovány a některé ne. Bylo mi ukázáno, že Hospodin nevnukl články o inspiraci, uveřejněné v Review, ani neschválil, aby se doporučovaly naší mládeži na vysoké škole. Když se lidé odvažují kritizovat Boží Slovo, dostávají se na posvátnou, svatou půdu, a raději by měli s bázní a třesením uznat svoji moudrost za pošetilost. Bůh nepověřil nikoho tím, aby pronášel soud nad Jeho Slovem, aby vybíral některé věci jako inspirované a zavrhoval ostatní jako neinspirované. Se svědectvím se zachází stejným způsobem.  Letter 22, 1889.

Čtenář si jistě všimne, jak bylo důležité dodnes udržet doslovnost inspirace autorů bible, protože tak si autorka a posléze i celý adventismus mohl vybudovat silnou pozici pro doslovnost svědectví autorky. Prostě i k jejím výrokům se musí přistupovat jako k neomylným radám přímo od Boha, které nesmějí být postoupeny kritickému zhodnocení, které by ukázalo, že to např. byl omyl, nebo osobní názor autorky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přemýšlivá víra

Celá řada jevů v Tóře ukazuje, že text nemá jednoho jediného autora, ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto jevy patří:

– výskyt stejného textu na více místech, opakování
– výskyt protiřečících si textů (např. zákonů)
– vnitřní rozpory v textu (ukazují na skládání textů z různých zdrojů, aniž by tyto předlohy byly sladěny v jeden kompaktní celek). Viz. například David a Goliáš, rozdíly v tradicích či předávání Zákona – spletené příběhy.

 

Mojžíš není autor celé Gn. Podle toho, jaká jména se používají pro stejné osoby, místa, události, v knihách existují dublety – něco je napsáno dvakrát.

Styl v Gn. se také mění – není jednotná teologie – prolíná se více teologických názorů. Znalci biblického textu se shodují na tom, že autorů bylo více, že látka je hodně stará, a některé texty se tradovaly ústně a až velmi později byly “dány na papír“.

V úvodu stojí zpráva o stvoření světa. Text neodpovídá na to, jak byl stvořen svět, ale proč.(3.)

Text o stvoření vznikl někdy v době Babylonského exilu až v 5. st. před Kr. (někteří říkají 4. st. před Kr.). Stojí sice úplně první v Bibli, ale je mladší než druhá zpráva o stvoření světa.

Autorem byli pravděpodobně kněží určité teologické školy. Autoři museli velmi dobře znát babylonské představy o stvoření světa, oslavovali stvořitele Boha Malmuka. I proto se v bibli objevují kritizovaná a mnohem starší vyprávění z babylonských mýtů – pouze je jim dána jiná podstata. Do chaosu a rozmarů bohů vstupuje Jeden, bezejmenný, který má zájem o člověka a dává životu smysl.

Bůh má o člověka takový zájem, že se klidně poníží do jeho pověr a mýtů, jen aby mu byl blíž v dané době.

 Biblický text = teologie = biblická kritika chce přiblížit dobové sdělení, že ne vždy byl chaos, jak to popisují staré mytologie, ale to, co mělo svůj počátek, bude mít i konec. A to konec k novému. V tom je naděje, v tom je evangelium.

No řekněte, čtenáři. Ubírá Vám to na víře ?

——————————————————————————————————————–

 

 

(1.) Například Miller odmítá jakýkoliv jiný než doslovný výklad Bible: „Porovnáním Písma s historií jsem objevil, že všechna proroctví, která byla naplněna, se naplnila doslovně…..Když jsou takto vysvětleny, musí byt chápány doslovně v souladu s takovýmto výkladem.“

(Citováno z WHITE, J. Sketches of the Christian Life and Public Labors of William Miller. 1. vyd.Battle Creek : Steam Press. 1875, s. 46).

 

(2.) Odkaz se týká řady článků, jejichž autor obhajoval názor o „rozdílech ve stupních“ inspirace.

(3.)  “Bůh zjevil v Písmu spolehlivou a historickou zprávu o své stvořitelské činnosti. Stvořil vesmír a v nedávném šestidenním stvoření učinil Hospodin nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich, a odpočinul sedmého dne. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého díla vykonaného a dokončeného v průběhu šesti doslovných dnů, které společně se sobotou představovaly stejnou jednotku času, jaká je dnes nazývána týdnem.“  Generální konference CASD 2015

Biblická hebrejština nemá významový ekvivalent pro řecký chronos, tj.čas plynoucí trvale a neomezeně. Podobně jako indický Šiva. V tom se biblický pohled zajímavě shoduje s novodobou fyzikou, která uznává čas jen tam, kde je pohyb, a tím problematizuje samostatnou nezávislou kategorii času.

Jan Heller – Obtížné oddíly knih Mojžíšových

Proč se adventismus bojí biblické kritiky

  Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem a je zbraní proti obojímu.

To je i právě důvod, proč se věnuje v adventismu takové úsilí tento postup kritizovat a démonizovat.(1.) Vždy je to s odůvodněním toho, že se tak Pánu Bohu ubírají zázraky, nebo že bible samotná přijde o svoji svatost a čtenáři pod vlivem historicko-kritické metody nezbude z víry nic.

Ted_Wilson

  • Opravdu je toto to největší nebezpečí? Nebo jde jen o to, uchránit členy před informacemi poznatků, které odhalují učení postavené na mělkém základě fundamentalistického přístupu k textům bez respektování exegeze?
  • Neboť kritici přistupují k posvátnému (v případě bible biblickému) textu jako k jakémukoli jinému literárnímu celku, který má svou historii a který prošel dlouhými dějinami vzniku a vývoje.
  • Biblická kritika zkoumá text z hlediska jeho historického vývoje a především z hlediska významu, jaký daný text měl v době svého vzniku.

Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, resp. jaké poselství jím chtěl autor předat a ne si potvrdit správnost proroka nebo náboženské nauky.

A tak není divu, že na povrch vylézají nejen pisatelkou E.G.Whiteovou chybně interpretované biblické pasáže, ať už s osobními nebo převzatými názory současníků, ale ukazují se i veliké trhliny v oblasti datací biblických událostí, výkladu, který není exegezí, ale eisegezí.(2.)

   Pokud se adventismus a jemu názorově podobné církve ohání frází, že tato liberální teologie ubírá na víře, je potřeba si položit otázku, co se pod touto „vírou“ ukrývá. Často je to jen uměle vyvolané apokalyptické neopodstatněné strašení, umělé konstrukce datací stěhování v nebeské svatyni, nebo emotivní zážitek postavený na senzačních „zaručených tvrzeních“(3.)  o důkazech zázraků z bible.

Je to víra bez otázek, bez hledání. Bůh je vnímán jako princip = Zákon, ale ne jako živý a plný tajemství a paradoxů. To je koneckonců to, co Jej i Bohem dělá.

 

  „Tím pravým místem pro víru není zázrak, nýbrž nepřítomnost zázraku“.

T.Halík – Stromu zbývá naděje

                                

A tak strašák v učení adventismu má co do podoby strašidel vzestupnou tendenci:

– teologie

– teologie exegeze

– biblická kritika

Adventismus a církve, společnosti postavené na podobné platformě, se toho bojí jak čert kříže. A mají věru proč. Ale o tom si povíme až někdy příště.

 

——————————————————————————————————————–

 

 

(1.) „Žádný historik či filolog by v dnešní době nepoužil ke své práci s textem tuto metodu…“ – Was ist glaubwürdig – die Bibel oder die Bibelkritik ? Eta Linnemann (protěžovaná autorka církve CASD.)

Pozn. autora: Opak je pravdou. Mnozí historikové, teologové tuto metodu respektují a užívají. Jejich víru a úctu k Pánu Bohu to jen prohlubuje. Což předávají dále.

  – Takzvaná „vyšší kritika“ s oblibou označovala a dosud označuje biblické záznamy za mýtus. – stránky sboru CASD Uherské Hradiště – http://www.casduh.cz/49-prednasky/

 – „…čelíte moři liberální interpretace Božího slova“   Atlanta 2010-T. Wilson předseda CASD

 

(2.) Vkládáním vlastního výkladu do daného textu.

(3.) „Noemova archa byla nalezena.“ http://www.znamenicasu.cz/noemova-archa-byla-nalezena-potvrzuje-turecka-vlada/

.

Novoroční 2016

 

Nový rok probudil se v čisté bílé

jak nová stránka je tato chvíle

jak myšlenka před zrozením se v hlavě

přemýšlím čím naplnit mám právě

řádky této první novoroční básně

jak vyjádřit své přání dosti jasně

aby význam slov nevyšuměl v prázdnotě

je to skoro jako vystavit se v nahotě

svého v citech obnaženého nitra

kéž jasná jsou všechna další nová jitra

a čas ať neobouvá boty sedmimílové

ať věci které potkají nás poprvé

nezaskočí nikoho jak potměšilý host

nezvaných okamžiků bývá vždycky dost

a zkušenosti občas přešlapují nerozhodně

je dobré umět rozhodnout se vhodně

někdy i ve zlomku padající vteřiny

nejen když v pádu chrání lásky peřiny

a náruč laskavá přítele či něžné matky

lze bojovat se sebou a vnitřními zmatky

a jenom nemít nepokoru v duši

a k prosebníkům nebýt zcela hluší

rozdávat lásku radost pokoj klid

a pro sebe i pro bližní tu stále být

překlenout společně mosty přes propasti

nestavět ani neupadnout do pošetilých pastí

které jsou zkouškami pro naši odvahu

když už jsme jednou vykročili na dráhu

bojujme čestně svoje každodenní zápasy

vždyť po bouři se přece vždycky vyčasí

a láska jediný je bezpečný kruh proti zlobě

důvěřuj tedy Bohu i lidem a také sobě

že v tomto roce ať s sebou ponese cokoli

vyhraje kdo nevzdává se a čestně zápolí….

(Pomezí 1.1.2016)

© Hanka Ščigelová

Přání

Přeji všem čtenářům a přispěvatelům(ale i dozorcům) stránek

schopnost stále revidovat svoji víru,Boží moudrost nahlédnout za obzor a v Novém roce možnost dotýkat se Pravdy v požehnání.

Pozdravuji všechny čtenáře nejen v ČR,SK,ale i v USA,RUS,Japonsku,Kanadě,Číně,Holandsku,Německu atd.atd.

čtenáři

A na závěr roku něco opravdu vtipného:

Protože mi píší na toto video lidé,že to není možné a že je to uměle sehrané-chci upozornit na to,že opravdu ne.Např. toto je sbor CASD Štramberk.Ale takových je na internetu neskutečně mnoho….

Neoficiální fórum(nejen) pro členy adventistů

Delší dobu sleduji stránky založené bratry Slováky a čekal jsem zda se i tam bude objevovat stejná křivka,jak v diskuzích v Čechách.

Jejich původní přání vytvořit transparentní,necenzurovaný prostor na témata adventismu už je dávno monitorován „strážci pravdy“ v diskuzích a Slovenské sdružení CASD se od nich poměrně radikálně distancovalo.Sice nechápu proč,nicméně jim držím palce to ustát,přeji jim stále tu schopnost si pokládat otázky a revidovat učení.

Už jen dotazníky,zajímavá témata možná mnohé prozrazují.Tak vlastně“chápu“proč se od jejich stránek sdružení distancovalo.Divné je že to neudělá(tak jako v Čechách) právě ve vztahu k radikálním webům,které se s logy adventismu silně ohánějí.

Zde je odkaz:

A čo s tým