Desátek byl předepsán ve Starém zákoně na podporu kněží. V Novém zákoně se nemluví o desetině příjmu, ale o dobrovolných darech. Nikde není definována přesná výše dobrovolných darů. To neznamená, že by členové církve neměli svoje společenství podporovat, jsme k tomu vyzývání Božím slovem a je to správné. Ale z Božího slova se nedá odvodit závazný desátkový systém pro křesťany.

Jedná se o nesmírně složité a důležité téma. Ve stručnosti pouze toto: křesťan už není pod zákonem, zákonem je pro něj Kristus (1 Kor 9,21). Křesťan umírá zákonu a žije Kristu (Ř 7,4). A Kristus svůj zákon, svá přikázání lásky (1J 3,21- 24), vyhlásil v kázání na hoře, vyhlásil ho svým životem a svou obětí. Starý zákon, zákon Mojžíšův, byl přidán jen do příchodu Krista (Gal 3,19), s Kristem skončil, a s ním i Desatero, které je nedílnou součástí Mojžíšova zákona. Nastala nová smlouva, kdy jsme inspirováni Kristovým životem, jeho slovem a Duchem svatým.

Při nezaujaté četbě Nového zákona jsme zjistili, že nikde nepřikazuje svěcení sobotního dne. Apoštol Pavel chodil v sobotu do synagogy, protože chtěl oslovit Židy. Ale pokud se chtěl setkat s křesťany v Troadě a lámat s nimi chléb, sešli se první den v týdnu (Sk 20,7). V Kol 2,16.17 apoštol Pavel mluví o svátcích, novoluních a sobotách, a všechny tyto svátky označuje jako pouhý stín toho, co přišlo v Kristu – to navíc mimo jiné také znamená, že všechny tyto sváteční dny mají stejný význam. Světí adventisté novoluní nebo židovské svátky? Ne. Jsou to pro ně pouze židovské svátky. Stejným způsobem je tedy podle tohoto textu nezbytné přistupovat i k sobotě. Tento postoj zastává i Pavel v listě do Říma, kde píše: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení…“ (Ř 14,5,6). Nebiblický je i důraz, který kladou adventisté na sobotu jako pečeť pravého Božího lidu. Boží slovo totiž říká, že pečetí pro den vykoupení je Duch svatý (Ef 1,13-14; 4,30).