Tak je tu jaro,z kterého jsem se snažil vložit trochu nálady do v textu a melodie písničky:

Gn 19:30 – 38
B21P  Lot potom z Coaru odešel a bydlel se svými dvěma dcerami v horách, neboť se bál bydlet v Coaru. Bydlel tedy se svými dvěma dcerami v jeskyni. Prvorozená jednou řekla té mladší: „Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo,s kým bychom mohly otěhotnět běžným způsobem.Pojďme, opijme svého otce vínem a spěme s ním, abychom zachovaly símě našeho otce.“

 A tak té noci opily svého otce vínem. Prvorozená šla spát se svým otcem, který nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.

 Druhého dne pak prvorozená řekla té mladší: „Hle, včera v noci jsem spala se svým otcem. Opijme ho vínem také dnešní noc. Potom jdi a spi s ním, abychom zachovaly símě svého otce.“
  I té noci tedy opily svého otce vínem. Ta mladší s ním šla spát, on však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.
Tak obě Lotovy dcery otěhotněly ze svého otce.
 Prvorozená pak porodila syna a dala mu jméno Moáb, Z otce vzešlý. Ten je otcem Moábských až do dnešního dne.
I  ta mladší porodila syna a dala mu jméno Ben-amí, Syn mého příbuzného. Ten je otcem Amonců až do dnešního dne. 

Vypravěčem syrově popsaný příběh vůbec nezakrývá, ale ani nijak nehodnotí provedený incest v rodině. Už vůbec jej nelze hodnotit očima dnešní evropské morálky ^(1.) a vyvodit z toho moralistické kázání, že tato hanba se prostě nedělá. Šlo a jde o mnohem více.

Hebr. text prozrazuje, že incest není důsledkem špatné morálky a sexuchtivosti zkažených dcer, ale je to promyšlený náboženský úkon. Je to náboženství naruby. Náboženství zoufalství.

Ke čtenáři té doby nešla zpráva o tom, že se odehrála ostuda v rodině. Příbuzenské sňatky byly na denním pořádku. I proto byl později před tím Izrael varován, ne coby neznalý (Lv18,5.7;Lv19,29).

Lot měl odejít do útočného města Coaru, spoléhat se na Boží zaslíbení, že se mu nic zlého nestane. Namísto toho zalézá do jeskyně. Všimněte si, jak symbol jeskyně v biblické mluvě vždy naznačuje vstup do podsvětí, záhrobí. Jeskyně byly často místem pohřebišť a rituálů. Tam se málokdy odehrálo něco dobrého. Lot měl hledat útočiště, na místo toho hledá úkryt (např. Iz 2,19).

Prvorozená dcera promluví. Otec náš jest již starý, a není žádného muže na zemi, ježto by všel k nám podlé obyčeje vší země. (BKR). Výrok mnohým vykladačům silně připomíná pozůstatek starého mýtu o vzniku člověka.

Člověk na útěku v kličkování před Bohem a zalezlý do jeskyní svých psychopocitů často provádí iracionální věci. Nabízí se možnost, že si snad myslela, že po zkáze nezůstal jediný chlap na zemi, nebo druhá varianta, že pokud zůstal, tak si jich vzhledem k celé minulosti ani nevšimne, a rod jako takový vyhyne.

Opět, tak jako pramáti Eva, chce obejít Hospodina a opět přes určitý kult plodnosti (tentokrát dublovaný) si sama se sestrou navozuje zkratku, jak řídit dějiny, brát je do svých rukou a ještě to nazývat „náboženskou zkušeností“, že se s tím v podobě jmen chlapců ještě chlubí.

Kolik jen takových „zkušeností“ máme, kdy se jedná ve sborech, v kostelích o incestové zkratky emotivních zážitků, které nemají vůbec nic společného s Pánem Bohem?

Pokolení, které z tohoto „výborného nápadu“ vzniklo (Moábci a Amónovci) byla známa svými otřesnými kultickými rituály, které prodlužovaly incest, krvesmilstva a sexuální praktiky do nebetyčných pozic. Pro čtenáře byly a jsou symbolem nepřátelství Izraele a vzpoury proti Hospodinu. Právě oni samotní poškozovali Abrahámův rod nejčastěji a problémy se vlečou až dodnes.^(2.)

Bible, na rozdíl od mnoha fundamentalistů, nemoralizuje, ale demaskuje. Jen popíše, kam příběh vede. Závěr, ať si udělá čtenář sám.

Dcerám opravdu nešlo o nějaké sexuální povyražení. Jednaly velice pragmaticky.

Řekly si: “Na co bylo zachránění ze Sodomy, když jako rod pomřeme.“ Neuměly a nechtěly čekat na Hospodina. Je to klasická ukázka toho, jak pragmatismus v mnoha církvích nahrazuje víru. Člověk bez víry, Boha, naděje často bere věci do svých rukou a nese si plody svého jednání, které pak ještě drze nábožensky prodává,nebo vyčítá nebesům.Ty přitom dělají vše proto,aby člověk byl dopředu byť i v šokujícím příběhu vytržen z letargie a varován.

_________________________________________________________________________

^(1.) Natož to vůbec hodnotit z opsaných výroků puritánské Ameriky 19. století ve spisech  E.G.Whiteové

^(2.)  O to více nabývá na hodnotě příběh o ženě Rut Moábské, který ukazuje, že  Bůh počítá s každým,kdo přijímá Milosrdenství.

Tam, kde chybí živé Boží slovo, není ani tak problém v nevíře, ale v tom, že je člověk schopen pak věřit čemukoliv. Členové převážně evangelikálních fundamentálních proudů amerického protestantismu jsou na toto velice chytlaví.

Není toho ušetřen ani adventismus. Ba, co víc. Vždyť historicky byl a je postaven na démonizaci okolí, černobílém vidění světa. Přináší tak členům jakýsi falešný pocit jistoty a orientace. Definice nepřítele byla vždy hnací motor, který uváděl a znovu uvádí členy do pohybu (jak se koneckonců znovu ukázalo při návštěvě a promluvách konspirátora a fabulátora W. Veitha). Ale neschopnost žít bez nepřítele nelze svést pouze na tuto jednu osobu. Adventismus v učení, ve spisech zakladatelky, v hlavních představitelích, ale i v místních sborových koloritech je opravdu houbou pro konspirační teorie.

Z mnoha konspirací jich jmenujme alespoň pár, abychom si na nich ukázali absurditu šířeného.

– Snad nejznámější je problém 11. září. Kolik mi jen členů přeposílalo „zaručené důkazy“, jak si teroristický útok provedli Američané sami. Jsem unavený z toho to nějak vyvracet. Snad jen na zváženou výsek z jedné zajímavé přednášky, kde to krásně po česku odborník z praxe komentuje:

– Vzpomeňme i na volbu prezidenta, kde opět kolovaly „zaručené zprávy“ na kandidáta K. Schwarzenberga. A to hojně od členů CASD – protože je vyznáním římskokatolik, nehodil se do krámu,

a tak členové v mém okolí volili raději ateistu Zemana. (Doufám, že jim něco došlo po letech…) Zdůvodnění: Schwarzenberg byl přece účastník zednářských lóží a spolků, vyvolenec tajné světové korporace Bildeberg, která jej předurčila vládnout české zemi. Čas od této konspirace uplynul, nic se nepotvrdilo, ani nenaplnilo… a ovoce chování současného prezidenta sklízíme.

– Další kauzou ze šířených konspirací na webech adventistů a, podotýkám, i na oficiálních světových, zaštítěných logem a chráněnou značkou CASD, jsou zaručené informace o jezuitských spiknutích a řádech, kteří se netěší na nic jiného, než jak ovládnout zemi a pronásledovat adventisty.

Nic v tom nepomůže, ani statistika současné jezuitské základny 20 000 členů, kteří se věnují převážně misii, pastoraci, vědě a vzdělávání. Prosím, v tomto počtu (dle adventistů) ovládají i islám, hinduismus atd., atd. Pokud se v Čechách někdo z vedení církve členům znelíbí, je ihned označován za tajného jezuitu nasazeného rozvrátit ostatek. (Viz zrušené příspěvky na facebooku předsedy církve od členů ve velkém počtu). Určitě má tento řád i temné stíny ve své historii jezuitské misie v Čechách a podíl na pronásledování nekatolíků, na který nelze ale pohlížet zjednodušeným pohledem Jiráskova Temna.

Nic nepomůže k vyvrácení konspiračních spisů o jezuitech, ani to, že historicky jezuité nikdy neměli v režii inkvizici, jejich zakladatel byl dokonce inkvizicí vyslýchán a jeden z jejich členů, Frederich von Spee, se zasloužil o konec honů na čarodějnice.

Na rozdíl od adventismu, jezuité nikdy nebyli nepřátelé pokroku, vždy se vzdělávali a měli zájem o vědu a z jejich řad vzešlo mnoho učenců, kteří pomohli v rozvoji lidstva.

Když např. v Praze propukl mor roku 1680 a zemřelo 32 000 lidí, byli to právě i jezuité, kteří umírali při pomoci nemocných, kterých se ujali.

A tak jsem chtěl jen nabídnout jiný pohled, abychom dříve, než si vytvoříme imaginární nepřátele, zvážili, jestli nejsme nepřáteli sami sobě, jestli nejsme namísto spatření úlohy sebe samých ve společnosti pouhými hltači konspirací.

Neděle vzkříšení

Andělé v úctě před svým Pánem

spěchali odvalit z hrobu kámen

když smrt byla tenkrát pokořena

zatím ne navždy poražena

však příslib té porážky již nám dal

když nedělního rána z mrtvých vstal

dle dávného zaslíbení Ten obětovaný

co navždy si nás vyryl do dlaní

a napořád pro nás má horoucí srdce

Jeho láska nikdy není po záruce

to jen my někdy aniž jsme v právu

v pýše a marnosti zvedáme hlavu

a vzpíráme se ve své slabosti proti nebi

a netušíme jak snadné je nikdy nebýt

když pohrdáme obětí Beránka troufale

je lépe počítat se mezi bědné a zoufalé

kteří po pomoci a naději touží

než skončit jako všichni co se bouří

v nebytí jednou – navždy a napořád

až Vítězný Beránek nastolí svůj řád….

Beránek

Beránek v nejrůznějších podobách

je světlem v našich černých tmách

dodává odvahu na cestě údolím

ochotný zůstat i když bolest přebolí

nevnucuje se ani nikoho nenutí

neříká že není jiného vyhnutí

přichází do života jako dar

příležitost jakých není pár

v čem spočívá opravdová naděje

kdy slza opravdové lítosti se zachvěje

než skane na konečcích řas?

Jen dnes je možná ten pravý čas

zítra už přece být nemusí

příležitost pro další pokusy

přiznat si bezmoc smýt vlastní vinu

jinak než díky oběti dané v Božím Synu….

Beránek nepoznaný

Chodil světem nepoznán sám Bůh

dýchal s lidmi ztracenými stejný vzduch

a oni ho odmítali

zajali a bičovali

po nesmyslném soudu

na kříži vnucovali houbu

aby omámili tělo a způsobenou bolest

jenže On to všechno musel unést

trpět trpělivě bez hlesu a němě

zasít nové semeno do neúrodné země

aby naděje vykvetla třetího dne pravá

po Narození a Smrti je Vzkříšení ta zpráva

kterou slyšet potřebují bohatí i mocní

stejně jako chudí a ztrápení nemocní

i sebevědomí lidé bez svědomí

a nejvíce ze všech snad právě i my….

Beránek Boží snímá hříchy světa dál

a svět se v kole točí – konec ještě nenastal….

© Hanka Ščigelová

(Pomezí 25.3.2016)

   Občas mi napíší taky lidé, na kterých se adventismus natolik podepsal, že formulují svoji víru v Boha jako něco, o čem už nechtějí ani slyšet. Mají dojem, že svoji víru totálně ztratili.

   Je otázkou, jestli to, co ztratili, nebyly pouze náboženské iluze. Není divu, že se někdo po letech postaví všem zbožným příručkám, asketickým výkonům a frázím. Často i samotné učení živené moralistickými citáty E.G.Whiteové zavinilo svoji psychologickou naivitou vnitřní utrpení a pokřivení osobnosti  lidí,kteří by jinak ve vztahu k Bohu byli fajn.

  Tak dlouho v sobě potlačovali svoji individualitu, že to jednoho dne prostě bouchlo a odneslo to i „celé nebe“. Jen jim bylo zatajováno ono gratia supponit naturam- to že milost předpokládá přirozenost.

Přirozenost v hledání, pokládání otázek, pochybování, v pádech….

   Doufání v systém, který sice vydával zvuky, točil se, blikal v naplněných programech, ale tak nějak se míjel s osobním Pánem Bohem. Pokud je toto ztráta, pak není čeho litovat. V určité době může být čirý ateismus, ono dotknutí se dna platformou, kdy mlčení a „skrytí Boha“ je to jediné co se může dotknout našeho vnitřního já.

  Proč o tom píšu? Určitě nechci dělat advokáta Pánu Bohu a stavět se do role Jobových přátel. Jen jsem chtěl čtenáře (snad) povzbudit, že rozpadlý obraz, který někdo doposud o Bohu měl, se nemusí vejít od rámu ideologií a náboženských úkonů jedné či druhé církve.

  Po vzoru chasidů, klidně Bohu zažalujte, vykřičte, vynadejte, že Vás „zklamal“. On to snese. On, který Vás má bezpodmínečně rád-má rád i Váš ryzí ateismus, víc než určitý duchovní striptýz, na jehož konci se člověk cítí být chudý, podvedený a okradený o svoji intimitu.

        „Možná jsme zvěstovali Boha hodného úcty a klanění, avšak nikoli

Boha, který strhuje a plete se nám do života, směje se a hraje si se svými dětmi.“

                                                                                           Radio Vaticana

Vždy jsem měl rád humor a obzvlášť v církevním prostředí, kde má člověk velkou tendenci se brát vážně a pak z toho vznikají zajímavé perličky.

O humoru se nedá psát. Ten se pouze sdílí, často neplánovaně.

Každopádně jsem vždy i v církvi razil a praktikoval ^(1.) heslo, že církev, která se neumí zasmát sama sobě je sektou. Ale žel,(a to i Bohu žel) né každému je dáno.Navíc vzrůstající fundamentalismus ukazuje lidi, jak chápou sebe i „své poselství nesmrtelně vážně, až to zabíjí“.

Nemusím vtipy sdílené na netu, každopádně, abych zůstal věrný obsahu přikládám něco málo z prostředí známého čtenářům.

Nástěnka

Na nástěnku ve sboru někdo napsal?“Sníst vepřové, je jako zcizoložit se ženou.“

Někdo k tomu připsal:“Zkusil jsem oboje a nedá se to srovnat“.

Křesťanský životní styl

Ráno po svatbě v Káni Galilejské… Hosté se pomalu probouzejí, většina z nich se drží za hlavu a sténá. Jeden zvláště „přejásaný a přepitý“ muž prosí: „Já mám takovou žízeň! Skočte někdo pro vodu…“ Ježíš se zvedne, že tedy půjde, když vtom všichni svorně vykřiknou: „NE! Ty už ne…“

Misie:

Do vlaku přistoupil mladý muž. Byl zarostlý, šaty měl potrhané a na krku mu visel velký kříž. Upravený spolucestující „evangelizátor“usoudil, že by na něm měl vykonat misii a začal:
– „Zdalipak víte mladý muži, co symbolizuje ten předmět, který máte na krku“?
– „Ty vole, kdybys to ty věděl, co ten pro nás vytrpěl, tak bys ho nosil taky“! Zaznělo mu v odpověď.

Sobotní školka:

Našel jsem peněženku s 5000,- Kč
Řekl jsem si: Co by asi udělal v takové situaci Ježíš..?
.
.
.
.jedno děcko:
Proměnil by je ve víno.

Zdravá výživa:

Ve starověku se slovo vegetarián překládalo taky výrazem=špatný lovec.

          Z humoru je často ve sborech nový svěží vzduch. Kolik jen zdlouhavých napjatých členských shromáždění šlo vhodně ošetřit a zkrátit humorem.(Samozřejmě ne vždy a za každou cenu). Je čas smát se i čas plakat…. Často když je člověk bezbranný je humor a určitá nadsázka naší silnou zbraní – často jedinou zbraní – proti nadutosti, elitářství, pokryte­ctví, aroganci moci.

Humor je ze své podstaty na straně pravdy a svobody – proto se ho jistý typ lidí tolik bojí.

T.   Halík Oslovit Zachea

——————————————————————————————————————-

^{(1.)  https://www.youtube.com/watch?v=m_-X2tlbMeg}

Určitě čtenářům stránek, členům CASD, neunikla zpráva, že naši vlast někdo navštíví s přednáškami. Řečník Walter Veith. Už jen po přečtení názvu přednášek mi šel mráz po zádech.

Pokud je hnacím motorem v CASD konspirace a lidi baví „vzrůšo“ a ne poctivé hledání Božího záměru-určitě to od této osoby dostanou.Nicméně nemyslím si,že útočení,xenofobie a antisemitismus je zrovna ono „trojandělské poselství“.

Také by stálo za to porovnat výroky W.Veitha o posledním papeži, který z adventismem zatočí, ale ejhle…on už není papežem.
Obdivuji jeho „překabátění“ z hlavního útoku na katolické spoluvěřící i na problém islámu. Tam se musel hodně zapotit,neb zdroje od EGW mlčí. Opravdu tento Däniken adventismu ztratil již před lety mezi odborníky, teology, historiky, archeology svůj kredit.
Je sice záslužné, že už konečně někdo reagoval na lži W.Veitha
http://mpavlik.casd.cz/wp-content/uploa … CLOVEK.pdf ale je tak trochu pozdě a hlavně 58 zvedlých palců na facebooku je opravdu málo oproti většině.
Když už ani toto nepomůže-schválně pozorujte,jaké ovoce nosí lidé na jeho „poselství“ napojení, jaké fundamentalistické zlo to dělá ve sborech.
Domnívám se že ani nepomůže distanc od některých členů ČS CASD a prohlášení, že CASD Amazing, která toto vše financuje nemá nic společného z CASD. Vždy tato společnost v církvi využívala prezentaci ofic.webů církve, sborů a čestného zastoupení na GK.
Přiznejme si to. Tato společnost a W.Veith „pouze věrně“prezentují a produkují to co EGW nastolila a to je ten průšvih.
Koneckonců i jednu z jejich nejtrapnějších knížek, vůdčí lidé z GK a okolí svými recenzemi svého času pochválili (str-7-10.)
http://www.znamenicasu.cz/files/19-25-p … promis.pdf

( Po zveřejnění odkazu byl odkaz lidmi monitorujícími stránky, smazán,tak přikládám obsah do přílohy.)

plizivy_kompromis

Kdo se bude zpětně ptát po nenaplnění výroků na rok 2017? Tak jako v jeho „proroctvích“ v předchozích letech ? Nikdo.

  Pokus démonizovat společnost za každou cenu,vyvolávat znovu a znovu psychózu ohrožení, určitě semkne řady a zpevní hradby adventismu, ale Pán Bůh staví mosty. A o tom je evangelium.

Náboženská seskupení se na svých cestách dostávají do podobných situací jako Job, tedy do situací rozporuplných, vypjatých a vyžadujících odpověď. Pokud jsou i ve společenství čestní členové, revidující svoji víru, tak tyto odpovědi, ale i také vyžadují. Tato potřeba odpovědi nutí některá společenství přehodnotit kontroverzní postoj, vyhodnotit jej jako chybný a vykročit novým směrem. Existují však i jiná řešení těchto situací. Jsou unikátní tím, že nevedou k přehodnocení stanovisek a výběru některé ze sporných variant, ale rozporné elementy jsou náboženstvím, někdy velmi sofistikovaně, uvedeny do určitého stavu souladu.

Snad i podle hesla pana Plzáka: zatloukat, zatloukat, zatloukat- se historicky postupuje např. i v otázce roku 1844. Nejedná se o dobu založení Králové Hradeckého pivovaru, ale o poměrně nosný bod učení adventistů.

Součástí některých náboženských nauk jsou eschatologická učení o posledních událostech světa. Členové takových společenství věří, že jsou zasvěceni do tajemství, která většinou mají velkou existenciální důležitost (čas konce světa, příchodu Mesiáše apod.). Z toho důvodu jsou eschatologická očekávání obrovskou hybnou silou a tvoří často fundament víry, identity a prosperity daného společenství.

Některá očekávání směřovaná do nedaleké budoucnosti měla ve své době velký mobilizační účinek, napomohla k velkému náboru členů, k navýšení kapitálu a vytvoření veliké základny. Ale zároveň bylo brzy umožněno prověřit jejich pravdivost. Zdálo by se logické, že v případě jejich nenaplnění (rozporu s realitou) budou tato učení vyhodnocena jako chybná, bude následovat zánik hnutí, které je doprovázelo, popř. změna identity náboženské společnosti.

P.Remeš^(1.) uvádí, že nenaplněná proroctví mohou být tímto způsobem řešena: „Historie dokazuje, že existují v podstatě tři možnosti. Buď se připustí, že vypočítané datum nebylo správné, a vyvodí se z toho ponaučení, že taková data není možné určovat. To je nejméně častý případ. Nebo se prohlásí, že co do počtu let byl výpočet správný, ale chybný byl výchozí bod, od něhož se výpočet odvíjel. Stanoví se nový výchozí bod a čeká se, zda takto opravený výpočet povede ke správnému datu. Případně se prohlásí, že správný byl výpočet i výchozí bod dějin, ale chybný byl výklad události, k níž se vztahoval.

Tento proces je podobný opravě imaginárního stroje (oficiální učení), jehož součást začala dřít a skřípat (rozporný element) a stroj je vystaven riziku, že se zadře (oficiální doktrína se zhroutí). Nabízí se některou ze součástek vyměnit za jinou, (přehodnotit normu, postoj) ale údržbář (náboženské autority, myslitel, členové) chce součástku zachovat, protože je původní (ochrana původního učení, platnosti původního textu apod.). Proto je potřeba vynalézt novou součástku, vhodnou redukci, nebo mazivo, které skřípající segmenty vhodně sladí. Tak se vymyslí navzdory onomu biblickému zvolání na kříži: Dokonáno jest složité schéma usazujícího Pána Boha do lineárních příček časovosti, stěhujícího se v nebi a udržující členy v napjatosti o jejich spasení.

Např. v dějinách náboženství se ukazuje, že potřeba ochrany a zachování náboženských postojů může být tak silná, až dosáhne snahy eliminovat jakýkoliv vznikající rozpor „i za cenu lidských životů“. V adventismu to funguje tím způsobem, že se obětují nadějní studenti teologického semináře, čestní aktivní členové, nebo i vzdělané kapacity.^(2.)

Úprava rozporů tímto způsobem může provázet náboženský extremismus a fundamentalismus (odmítnutí pokroku, poznatků vědy, všeho co se dostává s daným náboženstvím do rozporu, podřízení politiky a legislativy náboženským normám apod.).

A tak 22. října je jediné jisté, že se připomíná den Balbutiků-lidí bojující s koktavostí.

Přeji adventismu, aby i v této oblasti nezadrhával…

————————————————————————————————————–

^(1.) MUDr. Mgr. Prokop Remeš (* 12. dubna 1952, Praha) je český lékař, gynekolog, psychoterapeut a religionista specializující se na sekty a nové náboženské směry a zakládajícím členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů.

(2.) Viz.poměrně početný odchod kazatelů a inteligence z celosvětové organizace ASD v 80 létech 20. stol.

Kritici náboženství dostávají nahrávky na smeč přímo od samotných křesťanů.

Uveďme k zamyšlení, alespoň pár kritizovaných bodů:

1. To, jaké náboženství dnes kdo vyznává, je z velké procentuální většiny otázka nikoliv nazírání a objevování nějaké skryté pravdy, nýbrž otázka čistě geografická. Pokud se narodíte v Saúdské Arábii či v Indonésii, existuje velká pravděpodobnost, že budete muslimové. Pokud se narodíte v USA či v Brazílii, budete s vysokou pravděpodobností křesťané. V Indii či v Nepálu pak můžete počítat s hinduismem, a tak podobně. Ve světě existuje velké množství lidí, kteří pravdy svého náboženství berou smrtelně vážně a přitom si neuvědomují, že premisou pro všechny jejich absolutní pravdy je „pouhá“ geografie.

Opravdu jsme si jistí, že tam kde jsme, ve společenství není jen věcí nejbližšího spoje autobusu, příbuzenské předurčenosti, generační dědičnosti tradice, ale vnitřní zhodnocené a stále zhodnocované setkání s osobním Bohem?

2. Sigmund Freud představuje dalšího významného kritika náboženství z přelomu 19. a 20. století. Freud, který byl v mládí silně ovlivněn četbou Bible, již ve svém prvním spise s názvem Nutkavá jednání a náboženské úkony označil náboženství za univerzální nutkavou neurózu.

Je prožívání víry odvislé od vsugerovaných emotivních rádoby „zkušeností“? Není tajemstvím, že církve přitahují duševně narušenější a nestálé povahy.

3.  „Myslím si, že náboženství je nejvíce rozvratnou a nebezpečnou ideologií, jaká kdy byla vytvořena. A co víc, je jedinou ideologií, která je systematicky chráněna před kritikou, a to jak zevnitř, tak z vnějšku.“ Sam Harris

 Opravdu mohu tam, kde jsem kriticky zhodnocovat přijaté učení? Zajímá mne vůbec ještě, jak je moje církev vnímána zvenčí?

4. Přesto věřící dále pokrytecky prohlašují, že právě oni jsou nositeli vědění, a to přímo    vědění veškerého. „Nejenže vědí, že Bůh existuje a vše vytvořil a nad celým dílem drží    ruku, ale vědí i to, co od nás vyžaduje, počínaje jídelníčkem a konče sexuální      morálkou,“ uvádí Hitchens. Tato hloupost ve spojení s pýchou podle Hitchense prakticky  stačí k vyřazení víry z debaty.

Dokážu ještě přiznat slovo „nevím“? Nedělám se mluvčím Boha? Jak často používám věty:“to je Boží vůle“, aniž by byla?

5. Mezi tyto nesplnitelné náboženské zásady počítá Hitchens přikázání vzešlé ze Sinaje, které lidem zakazuje touhu po majetku, které je přeformulované v Novém zákoně do té podoby, že muž nesmí pomyslet na ženu nečistým způsobem, protože tím (myšlenkou) páchá cizoložství. S tímto a podobnými zákazy se lze podle Hitchnse vypořádat dvěma způsoby. První možností je soustavné potlačování a ponižování lidské přirozenosti. Výsledkem je hysterické přiznávání viny, falešné sliby nápravy a intenzivní odsuzování ostatních hříšníků, tedy duchovní policejní stát. Druhým východiskem je to, co jsem zmínil v předchozím odstavci – organizované pokrytectví.

Moralizuji sebe a lidi kolem sebe nesplnitelným příkazem Starého Zákona, nebo vyznávám, že žiju jen z Milosti? Vytvářím kolem sebe v církvi, nebo pomáhám vytvářet (stávám se součástí mlčením) onen“policejní stát“?

6. Být věřícím dle R.Dawkinse (velikého kritika náboženství)není zločinem. Být věřícím znamená být neznalým a nevzdělaným v daných otázkách. Dawkins to ilustruje na příkladu, že on sám je neznalý baseballu, a proto o něm nikde nemluví tak, jako by na toto téma byl expert. „Podobně náboženství by se nemělo vyjadřovat k otázkám, o kterých nic neví, typu vzniku vesmíru, stáří Země, evoluce, biologie, apod.“

Mám potřebu se doslovisticky vyjadřovat ke všemu biblí bez respektování vědy, vzdělaných lidí? Vzdělávám sám sebe, když se chci k tomu vyjadřovat? Vystavím s odvahou ke konfrontaci své učení, nebo žiji jen z náboženských pověr?

  Domnívám se, že přes všechny zveřejňované hrdinské činy některých členů v době KSČ, by bylo dobré se podívat i na druhou stranu mince.

  Jestliže se 40 let nadvlády jedné strany podepsalo na lidech a jejich charakteru, byla i církev adventistů vůči tomu imunní?

 Charakterové vlastnosti českého národa, ovoce nastavení komunistů, se promítalo a dodnes promítá do řad členstva v ČR a SR.

  Určité zápecnictví, lenost ducha až hlupáctví je vždy na místě, coby produkt skupiny izolované vůči okolnímu světu. Mnozí členové nechtějí sami nic zkoumat, přehodnocovat, revidovat. Namísto toho nastupuje mělký prakticismus bez bližší sebereflexe. Často je slovo intelektuál-teolog používáno jako nadávka. Je to veliké nepochopení živé víry, která roste ze solidního teoretického pohledu k Pánu Bohu a schopnosti ji jako odezvu reflektovat do běžného  života.

Jak „svatě“ přitom znějí ony často tlumočené věty: “Víš, mne nezajímá teologie ….(nauka o Bohu,pozn.autora)hlavně ta praxe.“

  Stále zůstala ona neschopnost vyskočit z vyjetých kolejí z doby živoření církve pod komunismem.

Ve své době si KSČ a nekatolické církve velmi pevně podávaly ruku a byly za jedno v nepřátelském vztahu režimu ke katolické církvi. Mnohé církve totiž dlouhou dobu žily v iluzi, že s režimem je možné vyjít a jeho opatření jsou zaměřena výlučně proti katolické církvi. Proto se představitelé těchto církví chovali k režimu mnohem vstřícněji a on jim tuto vstřícnost po nějakou dobu oplácel. Také na Trutnovsku hodnotili státní a straničtí funkcionáři zpočátku nekatolické duchovní velmi dobře. Zatímco katoličtí kněží se dostávali v čtyřstupňovém kádrovém ohodnocení do skupiny IV (reakční), v lepším případě III (apolitičtí), nekatoličtí duchovní byli zařazováni do skupiny I (naprosto spolehliví) nebo II    (s kladným poměrem k režimu).

Např. na Trutnovsku kazatel CASD P. G. byl hodnocen soudruhy jako pokrokový, neboť se účastnil schůzí, manifestací a zapojil se zejména do vytvoření protialkoholního sboru, což strana kvitovala s nadšením.

V tomto směru měly právě oproti velkým a tradičním církvím určitou výhodu menší církve, zejména adventisté. Protože se mnohem více opíraly o laiky než o státem placené duchovní, možnosti státu zasahovat do jejich života byly výrazně menší.

  Nízká úroveň vzdělání do velké míry předurčovala sociální strukturu v církvi.Velkým počtem dělníků byla CASD známá již během první republiky, ale to bylo do značné míry dáno úspěšným šířením adventizmu v průmyslových oblastech Slezska. S nástupem druhé generace adventistů se však právě problémy se získáváním vzdělání staly překážkou k větší sociální pestrosti v rámci CASD a k sociálnímu vzestupu potomků adventistů.

Návrh SÚC na povolení CASD z 1. prosince 1953 uvádí, že „většina příslušníků církve, asi 2/3 pochází z řad průmyslového dělnictva“ a o něco dále mladší dokument Ministerstva vnitra uvádí, že dělnického původu je 85 % členstva. Což dávalo jistý poklid a toleranci ve vztahu s KSČ a vytvářelo prostor pro vzájemnou spolupráci.

Není tajemstvím, že dodnes jsou v archívu STB vedena jména a krycí jména čelních představitelů CASD coby spolupracovníků, a to včetně výplatních listin. Velikou nezodpovězenou otázkou dodnes zůstává, když někteří tvrdí, že jsou tam evidování bez spolupráce, proč se nenechali soudně vypsat (vždyť jde o hodně) a za co peníze pobírali?

Jak sám píše Jiří Piškula (člen CASD) ve své práci:

  Osobní angažovanost představitelů adventizmu v nejvěrnější a nejtvrdší složce režimu – StB – byla překvapivě vysoká.

Izolacionizmus od světa, který v určitých obdobích či oblastech hrál či hraje v adventizmu svou podstatnou roli. Tento prvek „oddělení se od světa“ je podporován počátečními zkušenostmi spojenými někdy s těžkostmi či přímo pronásledováním ze strany společnosti či úřadů, na druhou stranu ale také do značné míry vizemi adventizmu, že se CASD stane na konci světových dějin malou pronásledovanou skupinkou. Toto exkluzívní vnímání sebe sama nevytváří dobrou půdu pro sebereflexi a neprohlubuje morální angažovanost ve svém okolí.

Členové se často neumějí eticky chovat, neomalenosti se říká upřímnost a možná i proto jsou tak často dlouhé jednací výbory a členská shromáždění při řešení těchto problémů.

Další produkty z dob minulých jmenujme alespoň heslovitě:

– dlouholetý návyk se vymezovat proti druhému, neschopnost žít bez nepřítele

– stýskání si po starých časech, kdy moc a celý sobotní den bohoslužby byl v rukou jedinců

– neschopnost se proprat se svobodou – agorafobie= častý problém propuštěných vězňů

– narušená sebeúcta, už jen tím, že je třeba neustále démonizovat druhé

– kulturní šok = výkyv zakázaných věcí (oděv, ozdoby, make-up, televize, kino) na druhou stranu, kde to často zavání s nevkusem

– nechuť unavených k tomu, co se mění, vyvíjí, co je v pohybu, dynamické

– absolutní nedostatek tvořivé interpretace v kázání, kde je opuštěna solidní exegeze a nahrazena často jen postesky nad starou dobou a pranýřováním doby současné. Moralistická klišé a role vypravěčů často připomínají sjezdy a proslovy KSČ, kde většina spala.

  Tímto článkem se nechci dotknout těch, kteří pro dobrou věc nebo zastání se druhých nastavovali svoje záda a za komunistů si odnesli své. Nicméně je lehčí být uměle vyvolaným (někdy až masochisticky) mučedníkem v oblastech, které na nás Pán Bůh jako kříž neklade. Mnohem těžší je být člověku člověkem v odrazu Ecce homo.

————————————————————————————————————–

zdroje:

Jan Kafka Církevní politika KSČ a státu na Trutnovsku v letech 1948-1960 a její dopady na náboženský život obyvatel,bakalářská práce

[1] NA, SÚC, karton 4, inv. č. 53.

[1] AMV, V-1689 MV, str. 19.

Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009