Představme si,že by se nám podařilo domů pozvat některé vzácné hosty.

Rozhovor je samozřejmě fiktivní,ale nicméně myšlenky nikterak neubírají na váze a aktuálnosti.

Gn 9:20  ČSP  Noe byl rolník a první vysázel vinici.
Gn 9:21 ČSP  Jednou pil víno, opil se a obnažil se uprostřed svého stanu.

   I tyto verše jsou součástí příběhů prvních kapitol bible, kde se stávají souborem modelových příběhů. Právě díky těmto modelům jde součást příběhu až za hranice samotných aktérů a zasahuje naši přítomnost. Prototypy příběhů postav se dějinně opakují a vracejí.

   Přibližme si to na těchto dvou verších.

   Při doslovném letmém pohledu by se mohlo zdát, že Noe nastoupil pěknou cestu a po vzoru zdravé výživy se vydal na rolnickou dráhu. Dříve, než jej začneme kárat, co to vůbec vysázel, podívejme se na výraz rolník (v jiných překladech zemědělec). Doslovný překlad ve v. 20 píše o tom, že se stal mužem půdy. A to již čtenáři určité doby naskakuje avizovaná zpráva. Stává se ctitelem, uctívačem půdy, neboli přejímá po vzoru Kenaánců(1.)  náboženství-usedlý život, přilnutí k zemi s kořeny k zemi namísto v nebi. Ustrnutí. Zatímco Hospodin je v pohybu.

    Teď bychom čekali výtku v bibli, že měl pěstovat třeba mrkev a ne víno. Kolik jen plamenných moralistických „kázání“ z kazatelen zaznělo na téma škodlivosti alkoholu. Opilých bylo v bibli dost a na mnoha místech jim to nikdo nevyčítá ^(2.) a ani to nemělo vždy špatné následky.

  Ale zde posluchač vždy nastraží uši. Aby ne. V hebrejštině jdou za sebou tři slovesa a očekává se zvrat.

Pil (šatach), opil (šakar), obnažil (galah Hit). Text o přilnutí k půdě předzaznamenává, že Noemu šlo o zneužití vína k mystickému opojení. Tuto hranici (a ne promile) Noe překročil. Chtěl si navodit náboženský extatismus sám ze sebe. Bez Boha. Příběh popisuje, že se to stalo uprostřed stanu. Jako by to nebylo jedno. Mohl se opít v koutě stanu….Ne, toto se stalo uprostřed, v centru místa, kde měla být jeho moudrost napojena na Pána Boha. Centrem jeho života není Boží cesta, ale zkratka navození si iluzorního náboženství. Toto se nás může bytostně dotýkat a je zcela jedno, jestli se „vystříháme vína“.^(3.)

   Nemysleme si, že dřívější čtenář měl stejný puritánský pohled na nahotu jako my Evropané. V tom problém nebyl. Třeba mu bylo vedro, namítl by zběžný čtenář. Jenomže tady jde o problém obnažení. Často v tomto stavu dle zbožštění plodivé síly a po vzoru kenaanců samotný aktér chce dosáhnout na duchy zemřelých předků. Převzít od nich a předat sílu, a to způsobem pro nás, ale i pro Pána Boha opravdu nemorálním. Nešlo jen o to, že by syn Chám^(4.)  nachytal tátu v nedbalkách. K čemu potom tak přísný trest? Jakoupak hanbu spatřil (odhalil)? Ale to je na jiný příběh….

Zůstaňme u toho, že Noem vytvořené náboženské hry možností až zapáleností vlastních zkratek neměly a nemají být směrem, který udává Hospodin.

Chceme si hrát na nábožné v deliriích svých činů nebo jít v zákrytu s Bohem ?

——————————————————————————————————————-

(1.) Jr 35,1-10  Ještě dlouho potom v Izraeli rod Rekabejců odmítal pití vína ne jako odboj proti alkoholu, ale jako čin odmítnutí pěstování víceleté rostliny, která usedlý život vyžaduje.

(2.) viz např. Boaz a Rut

(3.) výraz bible kralické

(4.) často překládaný z hebr. jako horký, vřelý

Představme si fiktivní rozhovor, jaké by to asi bylo, kdybychom pozvali na rozhovor Tomáše Halíka.

Často je věřícím v učení vytýkáno nebo si i sami sobě tento stav navozují, že pokud mají pochybnosti, otázky, nemají víru. Co vy na to ?

  Být „věřící” neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností a i s ním Jej věrně následovat. Síla víry není v „neotřesitelnosti přesvědčení”, nýbrž ve schopnosti unést i pochybnosti, nejasnosti, snášet tíhu tajemství – a přitom zachovat věrnost a naději.

Některé církve i náboženské organizace si nárokují vstup k Bohu jen skrze ně. Je to normální?

    „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.” Tuto Ježíšovu větu s oblibou citují křesťanští fundamentalisté a „exkluzivisté”. S její pomocí tito samozvaní strážci brány nebeského království činí z Ježíšova jména šibolet, sloužící k jednoduchému rozeznávání a vylučování předem zavržených.

Je veliký rozdíl mezi vírou a byť i aktivním náboženstvím ?

  Na to je pěkný výrok Luthera Karla Bartha. Víra, otvírající se Božímu slovu, oslovujícímu a zachraňujícímu nás v Ježíši a jeho kříži, je podle něj pravým opakem náboženství, které se chce (marně, pošetile a rouhavě) vyšplhat k Bohu po žebříku vlastních teologických konstrukcí, zbožných fantazií či jiných intelektuálních nebo morálních výkonů a zásluh.

Jak se díváte na pojem evangelizace a misie, která je pro mnohé členy velkou frustrací ?

    Staré mluvení o Bohu se stalo nesrozumitelným a nevěrohodným: nedokázali jsme jím přimět svět ani samy sebe k dostatečnému probuzení svědomí tváří v tvář násilí, lži a pokrytectví, mnohdy jsme jím uklidňovali a uspávali, kde jsme měli zneklidňovat a burcovat, mnohdy naše slova ztratila onu ostrou chuť soli a tak se stala bezcennými. Proto „Bůh zemřel” v naší kultuře, v jazyku našich současníků; „my jsme ho zabili” tím, že jsme jeho jméno vyprázdnili a znevěrohodnili, že jsme ho psali na své válečné prapory, vpašovávali ho jako reklamní trik do projevů politické propagandy vlastních mocenských zájmů, ušpinili jsme ho v brožurkách upoceného „dokazování” a v bečkách bigotní břečky ošoupaných sentimentálních frází.

  Dnes je velmi moderní mezi kreacionisty dohadování ohledně prvních kapitol bible na doslovném znění textu. Má to nějakou váhu ?

   Je mi líto biblických fundamentalistů, že jim lpění na povrchním, „doslovném výkladu” zakrývá skutečnou hloubku a bohatost významů biblického textu.

 Příliš průhledný Bůh fundamentalistických kreacionistů, který je za šest dní hotov se svým dílem, přesně stejně jako zbožštěná slepá Náhoda, která je příliš brzy hotova se zvídavými otázkami po hlubším smyslu tohoto dění, pro mne představují dva velmi neatraktivní předměty víry a uctívání.

  Hodně se prodávají brožurky a sdílejí na internetu mezi věřícími se “zaručenými zprávami“o tajemných spiknutích. Je to živná půda pro víru ?

   Křesťanští fundamentalisté, které ostatně právě tento fanatismus krajního sekularistického fundamentalismu báječně udržuje při životě a dodává jim zdání legitimity, rádi hledají za těmito snahami temná spiknutí tajných společností (zednářů, nověji – zejména v textech „charismatiků” – hnutí New Age apod.). Obávám se, že tyto snahy ve skutečnosti koření ještě daleko hlouběji, než dohlédnou paranoidní teorie o všudypřítomném spiknutí, – totiž v jistých propastech lidského srdce, kam osvobozující moc Ukřižovaného, o jehož pouti říší temnot rozjímá církev na Bílou sobotu, dosud nedostoupila.

 A tak má cenu toto vyhledávat a sdílet ?

 Možná by se křesťané namísto obsesivního hledání maskovaných agentů temných sil, chtějících rafinovaně podvrátit „naše náboženství”, měli sami snažit o to, aby někdy už vyčpělé formy náboženství byly v naší kultuře a společnosti narušeny „podvratnou mocí” evangelia.

  Děkuji za rozhovor.                                 (citace převzaty z knihy T.Halíka -Dotkni se ran)

Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem   a je zbraní proti obojímu.

Co vše by se provalilo, kdyby se používala biblická exegeze?

Ukažme si to na jednom z mnoha příkladů.

Základ adventismu a vnímání v praxi je dodnes položen na doslovném vnímání Písma ^(1.) s totální absencí systematické teologie. Ti, kdo se zajímají více o historii adventistického hnutí v Americe, jistě vědí, že rozhodující byly emotivnější prvky, délky stanových proslovů, než pokorné ohnutí zad, učit se např. pochopení, jak to židovští autoři v dané době mysleli, atd. Svoji nemalou roli v tom sehrál i antisemitismus, který byl jedním z ovocí tohoto doslovného výkladu.

Další prvek, kromě fundamentalistického pojetí, byl také ten, že se vylilo s vaničkou i dítě tím, že se toto hnutí odmítlo učit z historie dávno objevených slepých uliček v církvi katolické.

Samotná garantka tohoto názoru E.G. Whiteová tuto doslovnou inspiraci = tudíž i doslovný výklad stvrzovala ve svých viděních (údajně od Hospodina).

„Tak, jako pro Izrael, platí i dnes lidu Božímu slova, která vnuknutím Ducha svatého napsal Mojžíš.“

                                                                              E.G.Whiteová-Svědectví pro církev sv.6.

Nikoho z jejich současníků, ale tak i po dnes, netrkla jednoduchá otázka (nebo nesměla trknout) – Jak by asi tak Mojžíš, který napsal údajně dle vidění všech 5 knih Tory mohl popisovat svoji smrt atd.

Kdo si v době autorky dovolil trochu přemýšlet, s tím si to (opět přes vidění) vyřídila takto:

V modlitebně (v Battle Creeku) i na vysoké škole se vyučuje předmět inspirace a smrtelní lidé si přivlastňují právo říkat, že některé věci v Písmech byly inspirovány a některé ne. Bylo mi ukázáno, že Hospodin nevnukl články o inspiraci, uveřejněné v Review, ani neschválil, aby se doporučovaly naší mládeži na vysoké škole. Když se lidé odvažují kritizovat Boží Slovo, dostávají se na posvátnou, svatou půdu, a raději by měli s bázní a třesením uznat svoji moudrost za pošetilost. Bůh nepověřil nikoho tím, aby pronášel soud nad Jeho Slovem, aby vybíral některé věci jako inspirované a zavrhoval ostatní jako neinspirované. Se svědectvím se zachází stejným způsobem.  Letter 22, 1889.

Čtenář si jistě všimne, jak bylo důležité dodnes udržet doslovnost inspirace autorů bible, protože tak si autorka a posléze i celý adventismus mohl vybudovat silnou pozici pro doslovnost svědectví autorky. Prostě i k jejím výrokům se musí přistupovat jako k neomylným radám přímo od Boha, které nesmějí být postoupeny kritickému zhodnocení, které by ukázalo, že to např. byl omyl, nebo osobní názor autorky.

Přemýšlivá víra

Celá řada jevů v Tóře ukazuje, že text nemá jednoho jediného autora, ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto jevy patří:

– výskyt stejného textu na více místech, opakování
– výskyt protiřečících si textů (např. zákonů)
– vnitřní rozpory v textu (ukazují na skládání textů z různých zdrojů, aniž by tyto předlohy byly sladěny v jeden kompaktní celek). Viz. například David a Goliáš, rozdíly v tradicích či předávání Zákona – spletené příběhy.

Mojžíš není autor celé Gn. Podle toho, jaká jména se používají pro stejné osoby, místa, události, v knihách existují dublety – něco je napsáno dvakrát.

Styl v Gn. se také mění – není jednotná teologie – prolíná se více teologických názorů. Znalci biblického textu se shodují na tom, že autorů bylo více, že látka je hodně stará, a některé texty se tradovaly ústně a až velmi později byly “dány na papír“.

V úvodu stojí zpráva o stvoření světa. Text neodpovídá na to, jak byl stvořen svět, ale proč.^(3.)

Text o stvoření vznikl někdy v době Babylonského exilu až v 5. st. před Kr. (někteří říkají 4. st. před Kr.). Stojí sice úplně první v Bibli, ale je mladší než druhá zpráva o stvoření světa.

Autorem byli pravděpodobně kněží určité teologické školy. Autoři museli velmi dobře znát babylonské představy o stvoření světa, oslavovali stvořitele Boha Malmuka. I proto se v bibli objevují kritizovaná a mnohem starší vyprávění z babylonských mýtů – pouze je jim dána jiná podstata. Do chaosu a rozmarů bohů vstupuje Jeden, bezejmenný, který má zájem o člověka a dává životu smysl.

Bůh má o člověka takový zájem, že se klidně poníží do jeho pověr a mýtů, jen aby mu byl blíž v dané době.

 Biblický text = teologie = biblická kritika chce přiblížit dobové sdělení, že ne vždy byl chaos, jak to popisují staré mytologie, ale to, co mělo svůj počátek, bude mít i konec. A to konec k novému. V tom je naděje, v tom je evangelium.

No řekněte, čtenáři. Ubírá Vám to na víře ?

——————————————————————————————————————–

(1.) Například Miller odmítá jakýkoliv jiný než doslovný výklad Bible: „Porovnáním Písma s historií jsem objevil, že všechna proroctví, která byla naplněna, se naplnila doslovně…..Když jsou takto vysvětleny, musí byt chápány doslovně v souladu s takovýmto výkladem.“

(Citováno z WHITE, J. Sketches of the Christian Life and Public Labors of William Miller. 1. vyd.Battle Creek : Steam Press. 1875, s. 46).

(2.) Odkaz se týká řady článků, jejichž autor obhajoval názor o „rozdílech ve stupních“ inspirace.

(3.)  “Bůh zjevil v Písmu spolehlivou a historickou zprávu o své stvořitelské činnosti. Stvořil vesmír a v nedávném šestidenním stvoření učinil Hospodin nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich, a odpočinul sedmého dne. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého díla vykonaného a dokončeného v průběhu šesti doslovných dnů, které společně se sobotou představovaly stejnou jednotku času, jaká je dnes nazývána týdnem.“  Generální konference CASD 2015

Biblická hebrejština nemá významový ekvivalent pro řecký chronos, tj.čas plynoucí trvale a neomezeně. Podobně jako indický Šiva. V tom se biblický pohled zajímavě shoduje s novodobou fyzikou, která uznává čas jen tam, kde je pohyb, a tím problematizuje samostatnou nezávislou kategorii času.

Jan Heller – Obtížné oddíly knih Mojžíšových

  Historická kritika je ze své podstaty v přímém rozporu s fundamentalismem a dogmatismem a je zbraní proti obojímu.

To je i právě důvod, proč se věnuje v adventismu takové úsilí tento postup kritizovat a démonizovat.^(1.) Vždy je to s odůvodněním toho, že se tak Pánu Bohu ubírají zázraky, nebo že bible samotná přijde o svoji svatost a čtenáři pod vlivem historicko-kritické metody nezbude z víry nic.

• Opravdu je toto to největší nebezpečí? Nebo jde jen o to, uchránit členy před informacemi poznatků, které odhalují učení postavené na mělkém základě fundamentalistického přístupu k textům bez respektování exegeze?
• Neboť kritici přistupují k posvátnému (v případě bible biblickému) textu jako k jakémukoli jinému literárnímu celku, který má svou historii a který prošel dlouhými dějinami vzniku a vývoje.
• Biblická kritika zkoumá text z hlediska jeho historického vývoje a především z hlediska významu, jaký daný text měl v době svého vzniku.

Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, resp. jaké poselství jím chtěl autor předat a ne si potvrdit správnost proroka nebo náboženské nauky.

A tak není divu, že na povrch vylézají nejen pisatelkou E.G.Whiteovou chybně interpretované biblické pasáže, ať už s osobními nebo převzatými názory současníků, ale ukazují se i veliké trhliny v oblasti datací biblických událostí, výkladu, který není exegezí, ale eisegezí.^(2.)

   Pokud se adventismus a jemu názorově podobné církve ohání frází, že tato liberální teologie ubírá na víře, je potřeba si položit otázku, co se pod touto „vírou“ ukrývá. Často je to jen uměle vyvolané apokalyptické neopodstatněné strašení, umělé konstrukce datací stěhování v nebeské svatyni, nebo emotivní zážitek postavený na senzačních „zaručených tvrzeních“^(3.)  o důkazech zázraků z bible.

Je to víra bez otázek, bez hledání. Bůh je vnímán jako princip = Zákon, ale ne jako živý a plný tajemství a paradoxů. To je koneckonců to, co Jej i Bohem dělá.

  „Tím pravým místem pro víru není zázrak, nýbrž nepřítomnost zázraku“.

T.Halík – Stromu zbývá naděje

A tak strašák v učení adventismu má co do podoby strašidel vzestupnou tendenci:

– teologie

– teologie exegeze

– biblická kritika

Adventismus a církve, společnosti postavené na podobné platformě, se toho bojí jak čert kříže. A mají věru proč. Ale o tom si povíme až někdy příště.

——————————————————————————————————————–

(1.) „Žádný historik či filolog by v dnešní době nepoužil ke své práci s textem tuto metodu…“ – Was ist glaubwürdig – die Bibel oder die Bibelkritik ? Eta Linnemann (protěžovaná autorka církve CASD.)

Pozn. autora: Opak je pravdou. Mnozí historikové, teologové tuto metodu respektují a užívají. Jejich víru a úctu k Pánu Bohu to jen prohlubuje. Což předávají dále.

  – Takzvaná „vyšší kritika“ s oblibou označovala a dosud označuje biblické záznamy za mýtus. – stránky sboru CASD Uherské Hradiště – http://www.casduh.cz/49-prednasky/

 – „…čelíte moři liberální interpretace Božího slova“   Atlanta 2010-T. Wilson předseda CASD

(2.) Vkládáním vlastního výkladu do daného textu.

(3.) „Noemova archa byla nalezena.“ http://www.znamenicasu.cz/noemova-archa-byla-nalezena-potvrzuje-turecka-vlada/

.

Ač prvotní čtení bible vyvolává pocit, že Hospodin, jediný Bůh, je od samého počátku skloňován v myslích pisatelů a aktérů příběhů – opak je pravdou.

Abraham např. začíná svého Boha nazývat Él. Ještě ugaritské texty ze 14. stol. chápou pod tímto pojmem, otce bohů a lidí`. Poměrně široký záběr uchopení Boha. Je to označení obecné. Pod tímto označením mohl být vnímán kterýkoliv z bůžků té doby.

Domnívat se, že od počátku měl Hospodin svatyně, je unáhlené, protože Izrael ještě nebyl v zemi usazen a nemohl budovat svatyně. Stačilo, že místa byla posvěcena stromem, kamenem, pramenem, zkrátka něčím, co lidu připomínalo nějaký boží zásah. Svatyně ve smyslu chrámu tam ovšem už byla, jenže kenaanská, v níž élovci uctívali, boha smlouvy` (‚él berít, Sd 9,46) a baalovci Baala smlouvy (ba`a1 berít, Sd 8,33 9,4).

  Jistě si z toho dokážeme vyvodit, jak neucelené a promíchané toto vnímání muselo být. Kolik členů (otců víry) by muselo být vyloučeno pro nedodržování určitých církevních dogmat a zda by se vůbec vešli do chápání židovsko-křesťanského pojetí.

  První krok udělá Bůh – zjeví se. Jde naproti. Ne proto, že Abraham “něco“ dobře dodržoval nebo dobře dělal či nazýval. Tak….,  z milosti.

Až teprve později v setkání víry dává Abrahám svému Élovi nepřeložitelné jméno Jahve (Ex 3,14 6,3) a objevují se na scéně jména, která definují bližší vztah, Elijáš (‚eli-jáhú) nebo Joel (jó-‚é1) čili: Bohem je Hospodin, jen on a žádný jiný.

I Abrahamovi mohlo být říkáno: „Nešťourej se v tom“. “Dělej to jako ti ostatní“. “Naši rodiče to tak dělali, i tobě to musí vystačit“. Ve víře jde přesto dál. Nestačí mu pouze teplé hnízdo náboženství. Objevuje osobního Boha a z Éla se stává Él šaddaj. (Ex6,3) Ten, který se podstatně liší od všech ostatních. Ten, co nepoměřuje podle výkonu, ale podle lásky. Ten, který je osobní, až „jde husina.“ Nelze ho definovat podle příruček, podle zaběhaných úkonů a míst. Je všemohoucí a všemocný.

Stačí nám tedy neosobní Él – nebo Él šaddaj ?

Členy CASD čekají další úkoly sobotní školy.Téma (již po sté dokola) se točí opět ohledně velké bolístky adventismu – a to je jak se vyrovnat s Novou smlouvou ?

Členové dozorem cenzury C.Goldstiena dostanou opět naservírované odpovědi,aby snad nezačali přemýšlet.

Jenže někdo uvažovat a ptát se začal……

V příloze jsou zajímavé postřehy Jindry Hubky doplněné poznámkami do jednoho z tématu úkolů.K přečtení zde:

bible-smlouvy

Lucifer je spojený se stěžejním a nosným výkladem od E.G.Whiteové a to učení o Velkém sporu věků. Pokud si zadáte na oficiálních stránkách CASD, které zpřístupňují dílo E. G. W. v angličtině,  https://egwwritings.org/, do vyhledávače slovo ”Lucifer”, objeví se Vám cca 354 citátů a popisů této „osoby“ od autorky.

Opravdu je vše tak jednoduché a černobílé ve vyprávěném příběhu stylem doslovného výkladu?

Měla autorka skutečně vidění o jménu,dění v nebesích, nebo jen převzala, opsala tradování doby a autorů kolem ní?

„Nosič světla“-Světlonoš (až Cimrmanovsky řečeno- „Jasoň“)

V některých překladech Hebrejské Bible opravdu narazíme na jméno Lucifer. Platí to i pro latinskou Vulgátu, anglickou Bible krále Jakuba či naši BKR. Překlad jména Lucifer se v nich vyskytuje pouze na jediném místě – právě ve verši Izajáše 14:12. I na tomto jménu postavilo učení dost církví a adventismus to dotáhl do detailů, včetně popisu tváře Lucifera, tak jak to ve vidění Whiteová obdržela.

Jde však skutečně takto pojmout Izajášův text?

Slovo lucifer pochází z latiny (lux = světlo, fero = nesu) a znamená nosiče světla -světlonoše či ranní resp. denní hvězdu Jitřenku-Venuši, nebo spíše poslední čtvrt měsíce. V Bibli bylo poprvé použito v jejím latinském překladuVulgátě, ve verši Iz 14:12. Kniha Izajáše byla do Vulgáty přeložena v létech 390 až 392 n. l. Překladatel Jeroným vycházel z hebrejských textů, používal však také starší řecký překlad Septuagintu.

Septuaginta sama už tento výraz překladem posouvá trochu jinam. Mírně se liší od hebrejských textů.

 
Eosphoros se objevuje v Homérově Odyssei či Hesiodově Teogonii. Výraz používali řečtí básníci pro personifikaci ranní hvězdy – Jitřenky. Večernici nazývali Hesperos. Eosphoros i Hesperos zosobňovaly planetu Venuši.

Oba výrazy eosphoros i lucifer mají jasný význam pro astrální vyjádření. Nelze tedy z toho vyvozovat žádné spojení s padlou osobou, krásného vzhledu, ďáblem či padlými anděly.

Už jenom ukázka, jak zní hebrejský text Izajáše, z kterého se milně vychází:

Tam, kde v některých překladech čteme Lucifer, nalézáme v hebrejském textu výraz  –       Hélél (Helel, Helal).

Kdo byl tedy  Hélél, který byl sražen k zemi? Nikoliv však svržen na Zem.

Příběhy o bozích, kteří se snažili sebrat trůn nejvyššímu božskému vládci, nalezneme v mnoha starověkých mýtech. Ani pro pisatele Izajáše, nebyly neznámé. Proto i on použil dobově velice známou věc. Když při svítání všechny hvězdy pohasínali, zůstávala jedna „vzdorovitá“Jitřenka-Venuše, která se pokoušela konkurovat ostatním nebeským tělesům a chtěla zazářit a to co nejdéle. Chtěla být superstar. Svůj boj z příchodu nového dne samozřejmě prohrála.

Izajášův Hélél má jednoznačnou vazbu na astrální mýty. V Izajášovi nenalezneme nic, co by identifikovalo Héléla (Lucifera) jako Satana. Izajáš nikde nezmiňuje nikoho (ani člověka ani démona) jménem Lucifer. Lucifer se nevyskytuje ani v žádném jiném textu Hebrejské Bible. Lucifera hebrejština vůbec nezná.

Jedná se opravdu pouze a pouze o kritiku babylonského krále. Jde o metaforický popis tolikráte v bibli používaný. Prorok nazývá pravým jménem nadutost babylonského krále, který se sám označoval za boha na zemi a chtěl se tak rovnat s nebešťany.

Tvrzení, že lucifer je jméno primárně spojené se Satanem, neodpovídá ani základnímu logickému pojetí smyslu příběhu. Králi Babylonu je Izajášem po jeho pádu prorokována záhuba a zapomnění. Satanův pád je oproti tomu i podle autorky E.G.Whiteové naopak počátkem jeho vlády zla nad zemí a jeho jméno je nadále skloňováno a připomínáno ve všech pádech jejich spisů.

Moderní překlady Bible se již většinou drží přesnějších překladů, méně podmíněných dogmatice výkladů a „zbožnému přání autorů“ a o Luciferovi se v nich již nedočteme. Např. Český studijní překlad v Izajáši píše správně výraz třpytivá hvězdo s malými písmeny-nikoliv, jako název jména.

Zbývají tedy otázky:

– jak mohla autorka vidění  E.G.Whiteová tvrdit, že jej má přímo od Boha, v poměrně tak podstatně chybné otázce?

– jak mohou být teologové adventismu tiše loajální k tomuto vidění, když tyto aspekty moc dobře vědí?

– narůstal by ještě adventismus, kdyby neměl hnací motor v podobě strašení velkého sporu Lucifera a působení na členy?

– není lepší přijmout jednoduchou křesťanskou zprávu, že je člověk spasen Milostí, než motivovat členy k činům, strašením apokalyptickými událostmi s vůdčí osobou Lucifera?

– není celkově pokřivená zpráva knihy Genesis, kde nese dodnes osobní zodpovědnost za svoje konání člověk sám a nevěnuje se přespříliš prostoru“kreslení čerta na zeď“? ***

…ale o tom možná někdy příště…..

 Gn 4:16 ČSP  Kain odešel od Hospodina a pobýval v zemi Nódu na východ od Edenu. 

Gn 4:17 ČSP  I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Henocha. Pak stavěl město a nazval jméno toho města podle jména svého syna Henocha. 

Gn 4:18 ČSP  Henochovi se narodil Írad, Írad zplodil Mechújáela, Mechújáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha. 

   Prvotní čtení příběhu o Kainovy vyvolává v čtenářích, až lítost nad tím, jak „chudák“dopadl. Po bližším nahlédnutí do textu, zjistíme, že nejen, že nebyl chudák, ale především i to, že Bůh a vypravěč tohoto příběhu chce posluchače soustředit určitě ne na otázky stylu:

Jaké asi bylo Kainovo znamení na tváři?

Kde vzal Kain ženu?

Co měl Hospodin proti tomu, že si Kain postavil „domeček“?

Opět – nejde o historii v přesném slova smyslu dokazatelnou až do detailu. Je pošetilé chtít z příběhu vypotit, nějakou genealogii a chtít matematickou řadou dokazovat, kolik bylo Kainovi roků, kolik měl zubů, jak si vzal vlastní sestru, jak byly geneticky čistý……

Už jen otázka, kde vzal ženu, je bezpředmětná. Již mnohem starší Babylonské tradice, které vypravěči příběhu v Genesis z mnoha paralel nebyly neznámé, měli své prototypy příběhů. Např. vyprávění o deseti pralidech. Světe div se- jeden z prakrálů se jmenoval Amelu= což znamená v překladu člověk. Tak i název Adam v bibli nás nechce soustředit na to, který fíkový list používal na sukni, ale na označení ádám to je jak známo hebrejské označení pro „kolektiv“.

To poměrně dobře přeložil v překladu Luther, když tento výraz označil, jako lidé. Pak nám odpadá ono nešťastné doslovistické chápaní textu a s tím i otázka, kde vzal Kain ženu. Nemluvě o tom, že nikde Genesis nepíše, že Kain byl prvorozený a že v Edenu se předním nemohlo narodit mnoho dětí. Prostě toto pisatel neřeší.

Pojďme raději k hlavní myšlence poselství. Kain se stává kočovníkem. Na tom by až tak nic špatného nebylo, ale on svoji vzdáleností od Boha, propadnutí do soběstředné lítosti a především odmítnutím Božího milosrdenství vstupuje do role kočovníka vztahů. Země Nód je symbolickým místem každého, kdo zabíjí bratry a tím se předurčuje samotě. Kainova soustřednost na sebe vedla k tomu, že staví, město-ohrazuje se. Ale ne hradbami, ale náboženstvím. Paradoxně se ohrazuje náboženstvím před Hospodinem. Je natolik „praktikující,“že nedovolí Bohu do toho vůbec vstoupit. Kompenzuje se v náboženství.

Výraz přeložený, jako město ír se dá přeložit i jako svatyně.Henoch-hebr.Chanók se dá odvozovat patrně od ch-n-k= zasvěcování, posvěcení. Tím si opět nábožensky zdůvodňuje své počínání. Sakralizuje svoje počínání. Náboženští lidé a „horlivci pro dílo“ jsou často tímto velice sobě i druhým nebezpečný. Kain nemá zpětnou vazbu. Pokračování příběhu v jeho synech to jen a jen dokazuje.

Mnoho badatelů se domnívá, že tu máme zachovány žalostné zbytky starého řetězce vyprávění, kde jsou veliké mezery v příbězích a někde zůstali pouze jména. Nicméně díky Bohu se nemusíme zastavit a zakonzervovat v církevních dogmatech na historických postavách a číst je historicky, ale jako na modelech lidského chování, které jsou nám dodnes tak žalostně blízké a na popisu toho, jak se neustále snaží nám jít Bůh naproti.