“ Re-censeó“ práce -Věroučné články CASD

IMG_20210426_150254

 

 Při vší úctě k práci jako takové (a autorovi,kterého z toho mála co znám,mám rád),jsem si vědom,že to uspořádat, byla dřina a určitě i okolní teologický svět u nás dostal konečně chybějící přehled,který na trhu chyběl.
Takže odděluji posloupnost zpracování,přehlednost ,ale i odkazy práce(které jsou nejdůležitější) od obsahu samotného.
  K dění věroučných článků:
    Určitě mnoho lidí ve stodole br.Arnolda rozumělo pěstování kukuřice a určitě u toho měli zůstat a nepouštět se bez zahození vnímání historie,teologie do tak velikých prohlášení,které musel potom každý adventistický teolog dějinně „žehlit“ a upravovat,aby se to tak nějak vešlo přes zuby do obsahu kontextu písma.
Bolest common sense čpí z každého výroku tehdejšího hnutí. Tam už je špatně postavený základ vytvořený na vyděračské euforii blízkého příchodu a neustálé se vymezování proti někomu. (To byl a je vždy hnací mechanismus učení adventistů). Lpění do doslovném výkladu a doslovné inspiraci předurčilo i chápání věroučných článků,ale i osoby E.G.Whiteové.
  Ono sice z prvního pohledu heslo sola scriptura ve spojení se selským rozumem zní svatě,ale krátká historie CASD,generální konference,ale i praktický dopad na život a chování členů ukazuje kam to vše vedlo a vede.
  Doporučuji k tomuto nastudovat třeba tento článek z roku 1996
  Už jen „zaječí výkřiky“ schopných teologů v CASD při vývoji věrouky (většina tam již po 80 letech není) ukazují,jak je neměnné ono fundamentalistické pojetí a vše jen připomíná onu Cimrmanovskou scénku -Leffingelova-Bronštajnovu metodu psacího stolu,kde stejně stůl zůstává,ale demagogicky se mění sektory uložení gumy a tužky.
 Zrovna i tak je neměnné a nepřekročitelné v jakémkoliv bodě  s čímkoliv pohnout,aniž by to nenarušilo již daný stín (str. 23.) “ autoritativní post-kanonické prorokyně,která je Bohem inspirovaná stejně jako pisatelé Bible“ (str.21.)=
To je ono nešťastné ……vše ostatní s vývojem,nebo různými názory adventistických teologů jsou jen tanečky a zaječí výkřiky do ticha před hranicí onoho nedotknutelného. Jak jsem již mnohokrát napsal-na Titaniku se pouze přesouvají lůžka.

Už jen poznámka na str.11. znovu dokládá onen“trapný přešlap“ E.G.Whiteové ohledně vyjádření osob tmavé pleti,nebo se ukazuje její totální prorocká absence ohledně angažovanosti za práva a rovnost černých obyvatel.(Aby ne…mnoho z nich sloužilo v podobě otroků v adventistických rodinách té doby.

  Snad trochu nadějný pro adventismus byl rok 1980 (str.16)nicméně i tam byl použit princip „Sola skříptura“a mnoho nadějných vzdělaných lidí odešlo,nebo bylo odejito z CASD.
( Krize svědomí -str. 5. 1982 „tehdy odstoupilo,nebo bylo zbaveno kazatelské služby více jak 120 kazatelů).
  Adventismus si vymyslel vlastní poměrně složitou hru ohledně spasení,jejíž pravidla nehrají,neznají ani nechtějí znát(protože Milost je zdarma) jiné křesťanské denominace a proto výsledná věta věrouky musí vždy zákonitě vyjít (viz. str.51.) že :“Na uvedeném základě stojí a padá církev ostatku“ myšleno vylučovací metodou samozřejmě adventismus (str.60.)
  Pro jistotu připomínám,že se stále bavíme o věroučných článcích a né o osobním prožívání víry jednotlivců CASD ,kteří (alespoň v Českém prostředí) si tyto výroky předělali k obrazu svému a většinu nedodržují a obcházejí.
  Pokud prohlásím v knize ono za A)  z výňatku C.V.Pospíšila ,že :“církev musí mít svoji identitu“,je třeba vnímat i ono za B) kdy ve své knize Hermeneutika mysteria jasně ukazuje ,kam vede ono lpění na sola sciptura bez sola fide a sola gratia.(1.)
  I přes rádoby nadějné nadhození otázek v závěru knihy,že jsou některé věci „na pohybu“,stále zůstává adventismus v zajetí neměnnosti vlastního pohádkového „Velkého sporu“(str.62.),kde ona „stodolová teologie br,Arnolda“ často zachraňovaná hybridními výklady adventistických profesorů, odmítá historické souvislosti,vědu,biologii,darovaný rozum a hlavně teologii.
——————————————————————————————————————–
 (1.) Stejné nezodpovězené otázky pokládá oponent na diplomovou práci ThDr. Dalibor Jiří Vik, Ph.D.
     To se týká jednak otázek ryze praktických (návrh na explikaci či reformulaci zavádějícího výrazu “krédo”), jednak teologicko-hermeneutických (Pavlík např. správně poukazuje na to, že “věroučné články” budou pro adventistu, který se s nimi věroučně ztotožňuje, vždy prizmatem, skrze něž bude pak nějakým způsobem přistupovat i k Písmu, a to vlastně bez ohledu na to, co o tom bude v samotné věrouce stanoveno, čímž dle mého názoru opatrně naznačuje, že organická a živá skutečnost církve dogmatiku vždy předbíhá). Je možná trochu škoda, že autor nerozvíjel více právě tuto část práce a nenechal zvučněji zaznít vlastní názory na předkládané problémy.       Vzhledem k druhu práce je to ale pochopitelné a nemíním to jako výtku. O to více se těším, že by právě tyto mohly tvořit ústní část obhajoby, k níž jako námět předkládám následující otázky:
(1) Může být skutečně Písmo jediným “krédem” a “normou” života církve? V jakém smyslu ano a v jakém nikoli?
(2) Jaké ekleziologické důsledky pro církev plynou z uznání legitimity post-kanonických proroctví?
(3) Jak se v praxi buduje a prosazuje autorita post-kanonických proroctví a jakou funkci má v tom případě teologie?
Příspěvek byl publikován v rubrice Teologický koutek a jeho autorem je Petr Mertlík. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.