Genesis kap. 11,1-9
autor František Jahnátek
Nezalíbil se vám hned ten první verš? „Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“ Nemyslím tím na to, že bychom se nemuseli učit cizí jazyky, ale na to, jak dokonale si ti lidé museli rozumět. To, že v textu nejde o to, zda se používal jen jeden jazyk, se ukazuje v předchozí kapitole, kde se hovoří o rozptýlení lidí, různých národů a jazyků v různých zemích (10, 31). Spíše se zde zdůrazňuje, že si lidé rozuměli v otázce jednoty, jednotného cíle a jednotného chápání; neřku-li jednotného náboženství. Byť se Babylon do myslí čtenářů Bible vryl především jako obraz zmatku, stojí na počátku tohoto obrazu pravý opak zmatku – řád a jednota. Když se v starozákonní knize Daniel naráží na styl babylonského náboženství, ukazuje se, že se jedná o takové náboženství, ve kterém se zavelí a všichni najednou udělají totéž – Dan 3, 4 „Poroučí se vám, lidé různých národností a jazyků: jakmile uslyšíte hlas rohu… padnete a pokloníte se.“ Náboženství nepřátelské Bohu je takové, ve kterém se pískne a všichni udělají totéž. Takové, ve kterém se řád a úsilí o jednotu prosazuje bez možnosti jiné volby. Poměry, kdy každý s každým souhlasí a běda tomu, kdo ne. Francouzský filozof Voltaire, navzdory své kritice náboženství, trefně vyznal: „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale budu na smrt hájit tvé právo to říct.“ Na pláni v Šineáru se povedlo to, o co se snaží totalitní režimy – jednota v myšlení a činu. Tento babylonský přístup však nemá mít místa v církvi. Představovat si, že člověk věřící v Krista, bude v naprosté shodě s jiným člověkem věřícím ve stejného Krista se dříve nebo později projeví jako omyl. Církevní společenství se tak paradoxně stmeluje tím, že ponechává ve svém řádu trochu neřádu, a ve své jednotě prostor pro odlišnost.
Lidé v dnešním příběhu začnou stavět věž. Jde jim o to, aby se dotkli nebe a našli zkratku do ztraceného ráje. V druhé kapitole knihy Genesis se čtenář Bible dozví, že Hospodin vysadil zahradu Eden na východě. A tak nezbývá než táhnout na východ. Člověk přestává být spokojený s tím, co mu Bůh dal a hledá zkratku do rajské zahrady. Výstižně podobnou myšlenku vyjádřil apoštol Pavel v listu Timoteovi:
Opravdu velikým ziskem je ovšem zbožnost, která umí být spokojená s tím, co má. 7Nic jsme na svět nepřinesli a nic si také neodneseme. (Tim 6, 6)
Pavel viděl kolem sebe, co s lidmi dokáže provést touha dobře se na zemi zabezpečit a jako zkratku do ráje, k životní spokojenosti, si vybrat hromadění a zisk.
Onen příběh sám nejlépe ukazuje, co následuje, když se rozhodneme přiblížit se k ráji, potažmo k Bohu, svými zkratkami. Vyznání, ve kterém si říkám já jsem blízko Bohu, má církev je z ostatních nejblíže k nebi, se pohybuje na hraně pokušení druhým dechem říci „učinili a učiníme si jméno“.
Co by se ze začátku mohlo jevit jako bohulibá činnost: jednota v myšlení a činech, přibližování se ráji, vzhlížení a usilování dosáhnout nebe, dopadne jako rouhavá snaha udělat si jméno. Taková církev se izoluje od lidí, která si buduje a zakládá na svém jménu a zapomíná, že ve své definici není ničím jiným než domem Páně, ve kterém ten, kdo je uvnitř, je hostem právě tak, jako ten, kdo do tohoto domu ještě nevstoupil.
Hospodin vše dobře prohlédne a zachrání člověka před jeho pýchou tím, že způsobí, aby si s druhým nerozuměl.
Záchrana před tím, abych si hrdě nebudoval své jméno a nezapomínal na toho, kdo je nade mnou, tkví v tom, že se učím žít s těmi, s kterými si nerozumím a ve zmatku názorů, přesvědčení a náboženských věr se snažím prospět, či alespoň nebýt na obtíž těm, s nimiž si jednotu představit nedokáži.
Podle dnešního textu není cestou pro církev a věřícího člověka úsilí vše stáhnout pod jeden řád a jednotu, ani jím není rozhlásit, jak dotěrná reklama, my jsme ti nejlepší, s námi dosáhnete ráje. Spíše jím je snaha porozumět těm, s kterými si nerozumím a zmatek dnešního světa vnímat jako výzvu k pokoře a učení se, že ne mé jméno, či jméno mé církve se buduje, ale dům Páně otevřený pro všechny, ve kterém i já s vděčností můžu pobývat jako pozvaný.
Kéž nám Bůh dává lásku a moudrost porozumět ostatním a být myšlenkovou a praktickou inspirací pro tento svět.
Amen
František Jahnátek