Co zahrnuje Kristova metoda

Zaujal mne článek od Františka Jahnátka-se svolením autora jsem si dovolil zamyšlení zveřejnit.

Co zahrnuje Kristova metoda? Podle zpráv evangelií, vidíme Ježíše jako někoho, kdo se pohybuje mezi lidmi, nestraní se jich, na druhou stranu si ale nachází  chvíle ticha a samoty. K tomu má navíc u sebe uzký kroužek těch, s kterými prožívá osobní chvíle radosti i bolesti.

Metoda může v tomto případě být trochu nešťastné slovo a vést snad až i k pokrytectví.  To, co Ježíš dělal, nebylo jen promyšlenou metodou či technikou, ale osobním vyjádřením toho, jaký byl. Bylo by smutné, kdyby se z hlásání evangelia měl stát pouze recept na to, jak na lidi. Na světě se snad každá církev či sekta zabývá tím, jak získat nové členy. Pokud tedy nejde o nějaké skupiny zasvěcených, které si naopak střeží to své a jen tak k sobě někoho nepustí. Vnucuje se mi otázka: může se evangelium (dobrá zpráva o Bohu, který se sklání k člověku a je na jeho straně) dotknout lidí bez toho, že by vše vyvrcholilo vstupem do církve? A ještě jedna otázka: bude v budoucnosti v církvi i prostor pro ty, kteří nebudou v lecčems schopni se ztotožnit se specifickými důrazy daného společenství? Opět se vnucuje představa jeruzalémského chrámu s jeho nádvořím pohanů, kam měl přístup každý pocestný, ať už měl k židovskému náboženství jakkoli blízko.  Nádvoří Božího domu zůstávalo otevřené všem. Trochu zde lze vzpomenout na katolické kostely, jež lze v mnoha případech navštívit, vstoupit dovnitř, porozhlédnout se a zase v klidu odejít. Samozřejmě, že něco takového by v našich podmínkách bylo nepředstavitelné. Používám to jen jako ilustraci toho, kam až křesťanská společenství protestantského typu mohou zajít, aby se ubránily kontaktu s okolím. Neříkám, že toto je hlavní důvod proč málokdy někdo z veřejnosti zavítá do sborových prostor, ale jeden z nich by to být mohl.

Když jednou o velikonočních svátcích přišli do Jeruzaléma řečtí poutníci, požádali jednoho z učedníků, zda by mohli vidět Ježíše. Nestáli o to vidět velikonoční oslavy a rituály, nezabředli s oním učedníkem do sáhodlouhých diskuzí o Boží podstatě a existenci. Šlo jim o to, vidět Ježíše. Ne o to, jak Ježíše vidí někdo z jeho následovníků, jaký má na něho názor a jakými zásadami se může pochlubit. Mluvíme-li o evangelizaci, mluvíme o šíření dobré zprávy. Zahlédnou lidi při setkání se mnou jiný rozměr života? A až zapomenou, že jsem adventista, pokud se to vůbec někdy doví a mají dovědět, budou myslet na to, že tento život má přesah, o kterém předtím nepřemýšleli? Jinými slovy, uvidí, či zatouží vidět Ježíše?

Kristus ustanovil církev jako společenství svých následovníků. Diskusí o jejím poslání se pravděpodobně odehrála už spousta a ještě se jich další spousta odehraje, ale každopádně doba, kdy její postavení bylo neotřesitelné zmizela v nenávratnu. Lidé posledních století, počínaje osvícenstvím, se nebojí klást otázky a pochybovat. V České republice komunismus na pár let sice schopnost kriticky myslet a pochybovat oslabil a uzavřel pakt, že dobře se žije tomu, kdo se přizpůsobí, ale nyní se navrací to, že se již vše jen tak přehlížet nebude. Proto i dalším cílem evangelizace a, chcete-li, jednou z Kristových metod, může být, že hledat Boha a vydat se na cestu víry může i ten člověk, který má k církvi výhrady a ztěží zdomácní ve sborových řadách. Jinými slovy, podívá se na Krista přes hlavu Kristova učedníka. Šíření dobré zprávy o Boží lásce k padlému lidstvu není pouze o přesvědčování, bývá lepší v mnoha případech mlčet, či alespoň pečlivě vážit slova a pomáhat druhým Krista v jejich životě rozpoznat a pochopit, že tu je také pro ně.

Snad začíná být na čase přehodnotit u sebe, ve sboru a v církvi, nakolik lze Krista v mém životě, v chodu bohoslužby a činnosti církve zahlédnout.

Jinak řečeno: máme ještě naději předat druhým naději?

 

František Jahnátek

Příspěvek byl publikován v rubrice Teologický koutek a jeho autorem je Petr Mertlík. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.