Jsou první kapitoly bible opravdu jen zprávou o tom, jak to bylo, nebo chtějí odkrýt podstatu toho, kdo to byl?
Vystačíme si s doslovným uplatňováním čteného bez bližšího vstupu a tím scvrkneme poselství příběhu jen do žabomyších válek, které lpějí na vyvětlení:
– jak je neskutečně důležité sledovat 24 hodinový cyklus prvního týdne
– jak jsme vzhledem podobní Bohu ***
– jak je Bůh bezdůvodný, rozmarný pokušitel v podobě 13. komnaty
– na kolik metrů se mohla Eva od Adama vzdálit
– jak v tom Adam jako správný gentleman “nenechal” Evu samotnou
– jak pád do hříchu řídila pouhá slina na ovoce
– a jak první prototyp lidí byl neskutečně naivní a hloupý (že by to bylo blondýnkou na obrázku?)
Dalo by se vypsat mnoho dalších naivních herezí, kde je přání otcem myšlenky. Důraz na výklad stylem konzervativního fundamentalismu způsobil a ještě bude působit v hlavách členů mnoho zbytečných dogmat a falešných představ o Bohu.
Při plném vědomí toho, že první kapitoly bible jsou naplněny ještě mnohým tajemstvím, bych rád rehabilitoval, alespoň z části, některé statě a s pomocí teologie malinko poodhrnul vrstvu textu, která nás tak může více oslovit a přiblížit k Bohu, Jeho jednání.
První chybou, na kterou se zapomíná, je to, že bible není knihou vědeckých teorií, natož pak od Evy psanou reportáží “na oprátce”. Dobově podmíněné představy jsou do textů silně vtisknuté. Vypravěč, který sepsal texty, nemohl ani jinak psát, než řečí a uvažováním své doby. Pokud mu chceme porozumět a nekřivit texty více než je třeba (určitě se nevyhneme vykladačskému zkreslení), bylo by dobré odložit naši nafoukanost, že umíme číst a máme doma 2-3 překlady (výklady) bible. Je třeba vstoupit a obeznámit se s myšlenkovým světem vypravěče, rozlišovat mezi dobově podmíněným a nadčasově platným. Pomůže nám to najít to pravé ořechové a oddělovat osobní projekce, názory pisatelů, od Božího zjeveného.
Je až komické poslouchat dohady zanícených obhájců, kteří přesně na hodinu vědí, jak to v ráji bylo, protože oni to tak mají ve své bibličce. Zapomínají na to, že popis děje známe až po velmi dlouhém ústním podání, o kterém nevíme nic bezpečného a které až později přešlo do schvalovacího procesu písemného.
Dříve, než budu (jako mozí) zařazen k nějakým liberálům, kteří upírají Boží moc v bibli – chci předeslat, že věřím (a není to nic nového), že si Hospodin své slovo vede, vstupuje s ním do našich životů a nikterak nechci textům ubírat na zázracích. Toto vše se ale děje, jak jinak, než při zachování lidské svobody vyjádření, uchopení sdělení popisem kultury a mezí poznání pisatele.
V prvních kapitolách bible se setkáváme s odrazem myšlenek, které pro celý přední Orient nebyly nikterak nové.
Opět je naivní si myslet, že celý svazek Mojžíšových knih spadl z nebe.
Už ve starém Babylonském eposu Enuma eliš = Když nahoře (1.)
se objevují prvky, které se zrcadlí v popisu prvních kapitol bible. Podobnost rozdělení na 7 zpěvů jistě není náhodná. Vypravěč nejspíše toto znal a nejen toto, ale starší eposy sumerské a akádkské. I proto je velká podobnost s námětem Gilgaméše a biblické potopy.
Izrael toto nejen znal, ale použil jejich myšlenek, aniž se jimi dal ovlivnit. H. Gunkel o tom napsal doslova: ”Změnil trus ve zlato”.
——————————————————————————————————————–
*** http://mb.casd.cz/uploads/zpravodaj_2006_10_11_12.pdf
(1.) Integrální text babylónského eposu „Enúma eliš“ je výsledkem stoleté mravenčí práce četných odborníků asyriologů z mnoha zemí Evropy i Ameriky. (První částečná textová publikace pochází z roku 1876.) Četné fragmenty, z nichž je sestaven (nejstarší se datuje na počátek 10. st. před n. l.), pocházejí z různých lokalit roztroušených po celém území Mezopotámie. Především z Ninive, města, v němž asyrský panovník Aššurbanipal založil a vybudoval svou knihovnu, dále z Aššuru, Kiše a konečně i ze Sultantepe, pahor kuležícího na jihovýchod od tureckého města Urfy, kde byla v padesátých letech anglo-tureckou expedicí nalezena soukromá knihovna klínopisných tabulek s texty literárního obsahu; mezi jinými i tabulky s textem tohoto eposu. Vzdor velkému množství materiálu jsou však v textu ještě určité mezery.
A tak tedy směle k některým perličkám z prvních veršů knihy Genesis:
Gn 1,1 I stvořil Bůh – všechny okolní pronárody měly tuto větičku o stvoření světa (mimochodem v mnohem starších záznamech než je bible) upravenou do mnoha mýtů s jedním rozdílem. Povětšinou se tam vyskytovalo jméno Boha. Aby ne. V regálech náboženských představ bylo tolik jmen bohů, že si stačilo jenom vybrat. Do toho ale vstupuje jednoduché a prosté vyjádření – prostě Bůh. Lid staré smlouvy nepotřeboval toto řešit. On věděl.
Teologové se domnívají, že původní označení hebr. Jahve není snad ani původu semitského.
Dnešní výraz Hospodin není překlad, ale pouhý opis vycházející z latinksé Vulgáty, kde se používal výraz jako Dominus a tak staroslověnština hledala pro to vhodný výraz. A tak opět nezáleží na původu jména a hloupém dohadování na jeho výslovnosti. Důležité je, co si starověký člověk pod ním představoval. ”Jsem, který jsem” označuje v příběhu nezakonzervovanost do příruček, ale přítomného Boha, který je v pohotovostním režimu. To bylo poselství pro zotročovaný Izrael v Egyptě. Hebrejské sloveso nerozlišovalo časy, ale stavy. Proto je toto jméno jednak pro posluchče té doby, ale i pro nás. Pán Bůho nás ví. Proto toto jméno někteří vykladači (např.Luther) překládají jako “Budu, který budu.” Další zajímavostí je, že v prvním verši je použit výraz elohím–
což je prostě používaný výraz běžný v té době pro všechny bohy. Záměrem vypravěče bylo patrně sdělit – ať to ví celý svět, kdo je Stvořitel a hlavně – že je jen jediný.
Gn 1, 1 stvořil – hebr. sloveso “bárá”se používá tam, kde je něco nepopsatelného, nepřirovnavatelného,
jedinečného. Je proto opravdu směšné bazírovat na přesných popsaných výkladech, jak to bylo, přirovnávat to k něčemu, točit o tom filmy. Dnes bychom to možná přeložili jako stvořil z ničeho, ale pro starého Izraelce to je zpráva o tom, že dokud do chaosu nevstoupil Bůh, tak to bylo k ničemu. Až pohybem Hospodinovým (nikoliv statickým činem) se dává věcem smysl a užitečnost.
Gn 1, 1 stvořil Bůh nebe a zemi – všechny zastánce toho, že toto je popis pouze kreacionistického výkladu záznamu jak to bylo, asi pisatel zklame, když zde v popisu vynechává něco tak důležitého, 71% pokrytí zeměkoule, a to je moře. Inspirovaný pisatel a zapomene na takový detail. Hanba. 🙂 Opět je to důkaz toho, že Bůh nediktoval doslovně slovo pisateli, ale ponechal mu jeho pojetí a uchopení výkladu. Staroorientální představa světa spočívala v tom, že moře je pozůstatkem předvěkého praoceánu, na kterém plave země podobná překlopenému talíři upevněná na horách jako na pilířích zapuštěných do mořského dna.
Čili moře bylo chápáno jako zbytek chaotického prastavu z něhož Bůh vyzvednul zemi. Jako temný živel nepřátelský, který ohrožuje vše, co má lásku, harmonii, pokoj a řád. Proto ve Zjevení píše ap .Jan „a moře už tam nebude“. To se asi určitě”těšili” posluchači z doby ap. Jana, když se dozvěděli o tom, že na Nové zemi nebude jejich jediný zdroj cestování, obchodu, obživy… opravdu tato motivace tím myšlena není. Chudáci děti v cíkevních školičkách, které smutně dávaly a dávají pryč moře ze svých flanelografů o Nové zemi, jenom proto, že jejich rodiče jsou nedůslední v čtení bible. V příběhu je poselství o tom, že i kdyby moře doráželo (a ono doráží a bude dorážet), nemá nad Hospodinovím plánem žádnou moc (Ž 45,3).
Není vyloučeno (a většina teologů se k tomu přiklání), že zpráva o stvoření vznikla v podobě, jak ji známe, až v babylonském zajetí. Je to převážně polemika s babylonským mýtem, kde vypravěč v porovnání s okázalostí mocné říše boha Marduka poukazuje na to, že je to Hospodin, který bude mít poslední slovo, není na ničem závislý, může o vše přijít a přece zůstane vítězem. A ejhle, neuplynulo ani půl století a Marduk padá v zapomenutí, když Persie dobyla Babylon.
Gn1,1 není popis toho, jak dlouho trvalo stvoření světa nebo vesmíru, z jaké hmoty to bylo, ale je to zpráva o obecenství. Zpráva o tom, že to. co se bude dít v nebi, chce sdílet Bůh i s člověkem na zemi. Je to záruka propojenosti. I když kolem moře bouří. Jen nezapomenout (nebo nepřevrátit) poselství této zprávy. Nebe, které se bude klenout nad člověkem, bude projekcí a připomenutím této záruky.