Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Přestal pracovat, kochal se svým dílem a měl společenství se svým stvořením včetně člověka. Zastánci soboty v tom vidí ustanovení sedmidenního týdne, který se končí požehnanou a oddělenou sobotou. Ovšem když se podíváme do textu, zjistíme o sedmém dni jednu zajímavou věc. Zatímco všechny stvořitelské dny jsou určeny slovy „byl večer a bylo jitro…“, o sedmém dni toto napsáno není. Z toho můžeme odvodit, že tento den jaksi nezapadal do sekvence dnů v týdnu. Měl jiný časový plán. Zřejmě neměl nikdy skončit. Ne v tom smyslu, že by nikdy nezapadlo a nevyšlo slunce, ale měly navždy trvat podmínky sedmého dne: krásná, nezkažená příroda, plnost života a obecenství stvoření a Stvořitele.

Sobota, kterou dostali Izraelité na Sinaji, měla simulovat podmínky ráje. Nepracovat, nerozdělávat oheň, jít do chrámu/synagogy… To všechno zažívali Adam s Evou. Nepracovali,protože ovoce rostlo samo, nerozdělávali oheň, protože bylo teplo, nestarali se o bohoslužbu, protože Bůh byl s nimi.

Ovšem každá sobota na této zemi je nedokonalá, zatímco dokonalým naplněním je Ježíš Kristus. Ten je naší absolutní nadějí a také odpočinkem. Pokud máme Jeho, máme více než ten nejlepší odpočinek na této zemi, máme naději na věčný život. A naopak – pokud máme Ježíše Krista, není nutné bazírovat na sobotě, tomu nás učí Kol 2,16.17, kde se píše, že soboty, svátky i novoluní jsou jen stínem, zatímco Kristus skutečností.